Radek’s travel and photo blog

K veceru se rozhodneme pro navstevu severniho Iranu, ktery doslova vyrostl na upati Alborzu za poslednich 50 let. Severni Teheran je cast mesta, kde dnes ziji stredni a vyssi vrastva obyvatelstva  a kde se nachazi business centrum Iranu.Do Abbas Abadu, ktery jsme se na doporuceni rozhodli navstivit jedeme mistnim Metrem, ktere se zklada ze dvou linek spojujici sever a jih a ktere se stale jeste rozrusta. Prekvapuje nas moderni design zastavek a vlaky pripominaji ty prazske na jedinou vyjimku, ze prvni vagon je vyhranen pouze pro zeny.  Stejne tak predni cast zastavek, ktera je oddelena tlustou zlutou carou a napisy ve Farsi a Anglictine Women only.  Poprve se nam dari tuto kuriozitu prehlednout a jsme vykazani ‘prednostou stanice’.  Ostatni vagony jsou smisene a sedi v nich jak muzi tak zeny a prvni slouzi spise starsi generaci zen, ktere se ridi starymi pravidly a tem kteri se nechteji mackat, jelikoz je to jediny vagon, ktery neni preplneny cestujicimi.

Prochazime se Abbadem smerem k Meydan Africa a citime se jako v jinem meste.  Kolem projizdi nova zapadni auta, moderni vyskove budovy se syrealisticky pnou proti Albrozu a kazdy kruhovy objezd je zdoben kvetinami. Tu a tam vidime barevne nasvetlene vodotrysky.  Ulice jsou o poznani zivejsi, ale I tak se nam nedari najit otevrenou cajovnu, ci saslikarnu.  Ztracime se a chytame na cestu zpet taxika.  Konecne se nam dari projet v synonymu Iranu, mistnim voze Paykan, ktery je z velke casti zodpovedny za priserny stav ovzdusi v Teheranu.  Jizda v ‘pajkaci’ je nepodobna kodrcani  ve stare 120tce, ackoliv vypada, ze ma lepsi odpich a rychlost.  Vesely taxikar je jeden z mistnich silencu, ktery urcite po vikendech stavkuje pred ministerstvem dopravy za zruseni blinkru a semaforu a asi tremi anglickymi slovy se nam snazi vysvetlit, ze nas chce zavezt az k hotelu, ktery je na druhe strane mesta.  Kolovratek jeho nabidek musim zastavit az zvysenim tonu meho: Chejr, mersi metro! Na coz reaguje pridupnutim plynu a dalsim usmevem.  U metra si neni jisty o kolik nas muze legalne natahnout, ale konci na 20 000 rialech, coz je pomerne dobre, ale I tak cena kontrastuje s 2000rialy za zpatecni listek metrem pres cele mesto.Nakonec nachazime oazu klidu, caj a skvely pomerancovy tabak v prijemne persany dekorovane podzemi cajovne kousek od naseho hotelu a zde travime konec vecera nasavanim atmosfery a opojneho tabaku.Rano vyrazime brzy at dozeneme, co jsme vcera nestihli. 

Oteviram balkon a pode mnou se otevre pohled na jine mesto.  Ulice jsou plne lidi, paykany a tisice motorek proudi vsemi smery a nekde pode mnou voni cerstvy chleba a nejake koreni.  V ulici je more velmi elegantne odenych lidi, jak mladych tak I starsi generace a satky devcatum v mnoha pripadech zakryvaji jenom zatylky a odhaluji moderni ucesy, tvaricky zakryte velkymi modernimi slunecnimi brylemi a na Evropu dost silnym make upem.  Vsichni si nas zvedave prohlizi a opet se opakuje scanar, kdy my fotime je a oni nas.  Perfektni symbioza turisty a domorodcu.Mirime do bazaaru, kde potrebujeme nakoupit par veci a ten nas zcela pohlti. 

10km2 trhu a obchudku nabizeji nejzajimavejsi a nejpestrejsi sortiment zbosi od latek, zlata, a ozdobnych predmetu iranskych remeslniku, ktery jsme videli.  Bloudime, ztracime se a vynorujeme v odlehlych I hlavnich castech bazaru a kdyz se konecne po nekolika hodinach vynorujeme jsme bez rialu.  K hlavnim ulovkum patri rucne tepany medeny cajovy podnos a konev, vykladane sachy a darky pro blizke ve forme ozdobnych krabicek s nadhernymi modrymi mozaikami a brousene kameny.Vklouzneme do bocni ulicky naproti hlavnimu vchodu do bazaaru a obevujeme fantastickou miniaturni jidelnicku, v ktere je misto pouze na obrovskou pec v ktere se griluji na spizech nejruznejsi druhy vystavenych kebabu a mini posezeni zavesene pod stropem.  Davame si tu nejlepsi kureci kebab v Iranu s opecenymi jatry a cerstvou plackou a skvele naladeni a nasyceni vyrazime smerem k autu. 

Cestou nakoukneme do arealu Golestanskeho palace, jehoz vyzdoba nas opet ohromuje a do pohodoveho Park-e Shahru, kde se foti devcata v zahonech pestrobarevnych tulipanu a kde teheranci chodi relaxovat s vyhledem na krasne fontanky, vodotrysky a stale mirne zasnezeny Albroz v pozadi.  Vic toho bohuzel z Teheranu nestihneme, jelikoz nas opet zacina tlacit cas a tak s rozhodnutim, ze si sem v blizke budoucnosti zaletim na blizsi seznameni odjizdime smerem na sever.  Ackoliv vyrazime v dobe koncici siesty, kdy jsou cesty relativne prazdne zazivame si par drsnych sesti ve trechproudovych dopravnich zacep a znecisteni pali jak sliznice tak oci. 

Za chvili uz stoupame Albrozem smerem na Calus.  Cesta se vine mezi rudkycmi kopci se zasnezenymi horami v pozadi a kolem male ricky a na mnoha mistech vidime kempujici a bavici se Irance. Cesty jsou lemovany malymi cajovnami, restauracemi a obchudky a je videt, ze zde jezdi plno hezky odenych Teherananu na vylety.  Ve vyssi poloze u prehrady Amir-Kabir se nam ale opet zakaboni pocasi a z vyhledu se stava seda mlha.Ta se nezveda ani pote co  zacneme v 2700m ve zbytku snehu klesat.  Cesta dolu k mori se vine prudkymi serpentinami horama, ktere si muzeme jen napul predstavovat.  Obcas mineme dramaticky vykus ve skale, kterym byla silnice prohnana a z nejz obcas padaji kameny a nekolik stovek metru tunely ala Iran – obrovske vydloubabe jeskyne bez pruduchu v nichz lezi mlha vyfokovych plynu zretelne viditelna pod chabym oranzovym osvetlenim.  Opet se hraje hra nerozsvcenych svetel a predjizdeni v tunelu, ale my se snazime neucastnit.U jednoho tunelu nam dojde nafta a tak musime obetovat jeden z kanystru, jelikoz na ceste z Teheranu ke Kaspiku je prvni naftove cerpadlo az v Gachstaru a v Teheranu jsme taky zadnou nevideli, jelikoz je tam nakladakum vjezd zakazan.Klesame pri boji s pretizenymi Saipami v serpentynach, v usich zaleha a plastikove lahve zmenou tlaku vzduchu loupou . 

Nekde pri 500metrech nad morem se priroda zacne agresivne jarne zelenat a vsude kam oko dohledne je videt listnate lesy pokryvajici upati Albrozu.  Iranci zvykli na polopouste, skaly a hole kopce valne vetsiny sve zeme nazyvaji tuto cast jednoduse Raj.  Svezest zelene v nas vyvolava pocit navratu domu a pada na nas zvlastni pocit melancholie pri pomyslen, ze za par dni Iran opoustime.  Kaspik mame vnitrne spojeny s Ruskem a zaciname procvicovat stare znalosti rustiny.  Definitivne vjizdime na uzemi Azeru, zdejsi populace se v oblikani podoba spise Azerbandzanske a Armenske, muzi nosi na hlave kavkazske capky a zeny meni cernou barvu chadoru za pestrebarevne motivy sukni a satku.  Na plakatech vidime misto Chomejniho dokonce I pravoslavensky odeneho kneze a architektura take meni raz.  Lze videt evropske prvky jako vezicky a az renesancni vyzdobu novych hotelu.Udoli kterym projizdime je porad velmi prudke I ve 150mnm a neni kde sjet na byvak.  Snazime se najit sjezd, ale zadny se neobjevuje  Timto stylem sjizdime az na okraj Chaluse, kde zoufali zajizdime na odbocku do vesnice, kterou projizdime a jako zazrakem sjizdime deravou polnackou k malemu potoku, ktery se po 100metrech meni v tun pod krasnym ve skale zaseknutym 20ti metrovym vodopadem.  Neverime svemu stesti a v mirnem kopci podkladame predni kola at dostaneme stan do roviny a vypiname motor.  Behem peti minut se ze tmy vynoruji tri mladici a my se obavame, ze jsme na jejich pozemku a nebude se jim to libit.  V duchu si uvedomuju, jak by se mi sousede tvarili, kdyby jim v noci polem k ricce prijela particka Irancu v dzipu a nemam z toho dobry pocit.  Iranci ale nejsou Cesi a behem par sekund se smejeme nad dalsi cigaretou a persko-ceskym slovnikem. 

Kluci nam dovoluji kempovat a jeste pomohou vybrat nejlepsi misto nad ohen.  Snazi se nas zlakat do jejich domu s obchodem na kopci nad vodopadem, ale my znaveni taktne odmitame a domlouvame se na zaskok na snidani.  Borci odmitaji jak cigarety, tak drobne darky a odchazeji domu. Vecer usinam u ohne ukoleban monotonnim zvukem vodopadu a ani nevim jak se presouvam do stanu. Rano se budime za klokotani vodopadku a vychazejiciho slunce a zjistujeme, ze jsme pri tom stresu asi nemohli najit lepsi kemp.  Bohuzel kolem se valeji vsudypritomne odpadky, ale I tak je to prijemny start do noveho dne.Preorganizujeme naklad (snad uz naposledy) a snazime se najit obchod kluku na kratkou zastavku na caj.  Nepodari se nam ho najit a tak s pocitem provinilce, ze na nas u konve s cajem cekaji prijemni lide sjizdime ke Kaspiku. U more nam GPS ukazuje -5mpm, ale slunce se bohuzel opet ztratilo za zavoj oparu a mlhy, ktera kryje i pohori naproti.  To je dost skoda, protoze ocekavame hezke vyhledy.  Ty se nekonaji a Kaspik neni o nic lepsi.  Celych 150km na ceste do Rashtu je zastavenych domy a novymi hotylky jez rozparcelovavaji plaze a deli je od cesty plotem.  2x se nam dari sjet na plaz, ale Iranci nezvykli se koupat v mori je nikterak neudrzuji a tak nas opet vitaji hory odpadku.  Na jednom trochu lepsim miste varime caj a hrajeme sachy.Cestou na Rasht projizdime mensimi mestecky, na ruznem stupni turistickeho vyvoje.  Nekde jeste pobihaji kravy a jde videt polozchatrale domy a jinde se buduji nove hotylky a bulvary.  Kaspik nas snad I diky sedivemu pocasi nezaujima a vydavame se zpet do hor k vesnicce Masuleh.V Rashtu opet vysvita slunicko a vypada to jako by se diky nejakemu zvlastnimu meteorologickemu jevu drzely mraky jenom u more.  Mesto je prekvapive hezke a opet se na kazdem kroku setkavame s Iranskou pohostinosti a vitanim.  To se stupnuje v prijemnem, barevnem mestecku Fuman, kde uz lze opet vypozorovat armenske a azerbajdznaske prvky jak v architekture tak v obleceni lidi a vyberu jidla.  Na hlavnim namesti kteremu dominuje velka bila budova stavena v Evropskem stylu nas oslovuje nekolik lidi, vysvetluje nam nejlepsi cestu na Masuleh a se zajmem se vyptavaji na smysl nasi cesty a na nas.  Mirka nenechaji zaplatit v pekarne a ackoliv v souladu s Ta’afem ctyrikrat nabizi penize, odchazi s bagetami zadarmo.Cestou na Masuleh opet stoupame do 1000m a je nam pripomenuto proc Iranci nazyvaji tuto cast sve zeme rajem.  Vsude kolem nas se to ve strme stoupajicich kopcich blysti jarni zeleni lesy listnacu a je neprosto pochopitelne jaky vliv tento pohled na vsudypritomno cerstvou zelen musi zanechat v Iranci, ktery je vetsinou zvykly na pohledy na hole hory, polopouste a pouste.

Samotny Masuleh je opravdu perlou v teto zeleni.  Male hnede suchym blatem omitnute a polodrevene domecky kaskadovite naskladane radu na rade prijemne kontrastuji se zeleni a pusobi opravdu dojmem ztraceneho raje.  Realita je trochu jina, je to velmi turisticke misto a nekteri obyvatele vesnice z ni dost tezi. Ve vesnicce je kram s cetkami na kramu a podnikavejsi masulehane se Vas budou snazit vlakat za uplatu do sveho obydli, kde Vas nechaji vyfotit si dum a zkasirujou.  Vedomne jsem do jedne takove pasti skocil a tezko se mi dostavalo ven.  Musim take zminit, ze druha polovina Masulehanu jsou velmi prijemni, neangazuji se v turismu a jen tak posedavaji na teraskach a po namireni fotakem pozadaji o nefoceni, bez toho aby se nechali blysknout a pozadovali penize.Potkavame zde prekvapive take hodne Evropskych turistu a otevrene homosexualni Irance, cimz pro me pada uplne posledni tabu teto Islamske republiky.Chvili chodime po meste a nasavame atmosferu a cerstvy vzduch v okrajovych castich a pak vyjizdime na prejezd do mesta na druhe strane hor Koluru. 
 

Ocekavame zjednoduchy prejezd pistou, ale ani ve snu nas nenapadn, ze opet prekrocime 2350m hranici.  Kamenita cesticka se vine a krouti vysoko do hor a necekal bych, ze me po 3 tydnech hektickeho cestovani po nejkrasnejsich mistech Iranu jeste muze neco tak rozrusit svou krasou.  Prejezd nam trva pres 3 hodiny a dostavame se sotva do poloviny.  Vyhledy na zelene kopce, kanon pod nami a snehem pokryte vrcholky hor dosahujicich opet nad 3000 mnm s modrou oblohou a dramatickymi mraky nad nez se v sedle dostavame nam nekolikrat vyrazi dech a jsme zpomalovani neustalymi zastavkami na foceni.  Pokud se nekdo vypravi do tehle oblasti a ma dva dny na projiti pesky, nebo necely den a vozidlo s velmi nizko polozenou jednickou tak pista mezi Masulehem a Kolurem Vam nesmi ujit. 

Sam za sebe muzu tvrdit ze dnesni vyhledy patri nejen k nejlepsim v Iranu, ale nejlepsim ktere jsme kdy videl.Posledni kilometr do sedla se dostavame do huste mlhy z niz se kazdou chvili vynori skupinka suchych stromu vypadajicich jako z Osady Havranu a z pohledu na ne me nekolikrat naskoci husi kuze.  Za sedlem se mlha rozpousti a odhali se nam dalsi fantasticky pohled na majestatne hory tahnouci se na vychod do Kurdistanu.Cesta za sedlem se meni k horsimu, drzi se na ni dost bahna a misty prudce klesa.  Mame pocit, ze musime byt jedini co zde s nasim Land Roverem vyjedeme, ale z omylu nas vyvedou dva Paykany sberatelu  bylin. 

Hribky se mnou v noci pekne zamavaly, asi jsme se priotravil a tak musim 2x se stanu…Nadherne vyhledy podel pisty pokracuji az do Koluru, hory pomalu klesaji, ale porad tu a tam zahledneme v dali bile vrcholky hor Kurdistanu, ktere v rannim svetle chytaji krasny oranzovy nadech.  Dal se poustime uz monotoni kopcovitou krajinu preplnenou malymi polickami a zemedelci s trakturky na Ardistan a blize termalni prameny v Saryenu pod 4800m vysokou horou.
Saryen sam o sobe neni nikterak oslnive mesto, je to spise rychle s evyvijejici aglomerace hotelu a obchudku postavenych proti neuveritelnemu pozado zasnezeneho gigantu.Vyhybame se par dohazovacu a parkujeme u prvniho ‘Hot spring complexu’ jak informuje tabule.  Nevime moc co ocekavat, lazne nam doporucila particka, ktera nas pozvala na obed v Zagrosu.  Zaplatime vstup 15000 rialu a jsme uvedeni do prevlikaci haly ne nepodobne jakekoliv jine v cechach.  U informacni tabule se dozvidame, ze voda ma 42C a je to prirodni chemicky koktejl mineralu a siricitanu vyverajici primo pod vyhaslou sopkou jez ktery ma podle mistnich lecit vse od plesatosti po ekzma.  Pred hlavnim asi 10×10m velkym bazenkem je rada do sneka tocicich se sprch zdobenych starickymi modro bilymi mozaikami a dvema trubkami s velkymi pakami uzaveru s cervenou a modrou carkou oznacujici teplotu vody.  Po vitane silnoproude sprse se norime za vseobecneho nadseni a zvedavosti mistnich turistu do bazenku.  Voda je opravdu horka a jemne pali na malych rankach utrzenych pri vecernich hledanich dreva na ohen.  Neda se v ni dlouho vydrzet a podle vzoru Irancu zustavame minutku a pak deset sedime u bazenu a kecame.  Takhle tu vydrzime skoro hodinku, nez se rozhodneme vyzkouset mistni hamam.  Lazne tvori 20 nevabne vypadajici mozaikou oblozenych van nad kazdou konci trubka s kohoutem.  Vlezu do vany a zjistuju, ze nevabnost mozaiky neni zapricinena spinou, nybrz usazeninami mineralu z vody.  Ve vanach chybi spunty, tak zacpu odtok patou a pustim proud horke vody ktera vyvera nekde ze stametrove hloubky primo na telo jako silna masazni sprcha a steka do vany.  Timto zpusobem naplnujeme vany a lebedime si jako sejkove pri prihlizeni mistniho uklizece, ktery udrzuje vany ciste.  Po chvili je toho horka uz moc  a tak lehame na mozaikovy stul, ktery slouzi jako odpocivadlo a chladidlo vedle kazde vany.  Z Hamamu odchazime jako novi lide, vyrelaxovani, zmasirovani a celkove zregenerovani.  Loucime se s prijemnym personalem a nasedame do defika.

Na ceste k armenske hranici se ztracime v Ardebilu a projizdime par malych mestecek kde se pomalu vytraci anglicke znaceni.  V kazdem z nich bloudime a v kazdem potkavame prijemne lidi, kteri nam ukazou smer.  Ne kazdy je spravny, jelikoz pravy Persan neni rad nachytan pri nevedomosti vlastniho okoli a tak nas kolikrat poslou neznamo kam aby vypadali, ze vi a pomuzou…Vecer dojizdime malymi kopcemi vyplnenymi dalsimi policky na okraj kanonoviteho udoli reky Arasu, ktera tvori hranici mezi Iranem, Armenii a dale Azerbadjanem.  Kempujeme u pole, kde se okamzite sebehnou zemedelsi a zkoumaji jak auto, stan, tak nas.  Udelame jim vymnenou za kemp caj a syrovou bagetu a lamanou Farsi se snazime vylicit neuspesne zazitky z Iranu.  Den konci patrtii sachu u celovek…