Iran 5
Potkavame mladeho ucitele anglictiny, ktery se s nama pousti do reci a stava se na kratkou dobu nasim pruvodcem. Sam je z Tabrizu a v Shirazu poprve, ale jeho znalost Farsi nam ulehcuje dohadovani s prodavaci. Vypravi nam o prave dodelane 2lete vojenske sluzbe a chvali se novym pasem, ktery je mezi Iranci vzacnosti. Loucime se a jdeme obhlednout pevnost Arg-e-Kharim Khani, jejiz jedna z hlavnich rohovych vezi se hrouti a je pod skrutinou odborniku z italske Pise. Uvnitr nachazime otevreny park s jezirky vodostrysky a omamne vonicim citronovym hajem. Hlavni atrakce pevnosti nadherne dekorovane pruceli na kazde strane vnitrnich sten se opravuji a tak se nam podari videt jenom zlomek jeji krasy. Uvnitr budovy je zajimava vystava fotografii ze zacatku minuleho stoleti ze zivota Shirazanu.
Po Kharimu se jdeme podivat na nejvetsi Shirazkou mesitu, ktera je vyzdobou podobna Imamove, ale narozdil od Esfahanske je porad v provozu a vidime nekolik modlicich se na kobeeccich. Turistu nedbaji, ale zenam je prikazano oblect si pri vstupu chador. Bohuzel I tato pamatka je v rekonstrukci a tak znaveni vcerejsim upalem vzdavame honbu za historii a norime se zpet do chladu a zmatku Bazaaru. Nakupujeme par drobnosti, ale zda se nam, ze Shirazane uz nejsou tak vreli jako Esfahanane. Mozna je to vetsim mnozstvim zapadnich turistum, kteri sem litaji za krasami Persepole a okolnich archeologickych pamatek. Pada na nas unava a tak se rozhodujeme Shiraz opustit driv. Pro ceste na vypadovku nasever se stavujeme ve skvele cajo-shisharne na ulici Ferdosi. Mistni se s nami opet vrele bavi a sledujeme jak se ma spravne jist Dizi, mistni specialita, kterou jsme si obednali v Bazaaru a se zpusobem jejiho pozdreni jsme trochu bojovali. Dizi je husta polevka s fazolema, zeleninou, trochou hoveziho masa a kusem speku na dne. Vse to plave v korenene rajvcatovo zeleninovem vyvaru a podava se ve dzbanove nadobe po ktere je cele jidlo pojmenovano s kovovym mackadlem. Spravne se ma vrchni tekutina vyjist chlebem a zbytek ingridienci rozmackat mackadlem na kasi a opet jist s chlebem. Moc se nam to nedari, ale I tak me dizi velmi chutnalo, Mirkovi ne…
Z Shirazu opet nabirame nadmorskou vysku a cestou na Persepolis zacina prset. Neprekvapuje nas to. Mraky se honi cely den a je spise stesti, ze je to po dvou tydnech na ceste horami Balkanu, Turecka a Iranu prvni poradny dest.
Do Persepoli dojizdime za sera v mirnem desti a rozhodujeme se po dlouhe debate pro komfort turistickeho komplexu a jeho kemp se sprchou.
Odevzdame pasy a $10 a po vitane sprse sedame do cajovny na rohu kempu s vyhledem na svetla Persepoli. Nemame uz silu tam vecer dojit, davame si caj a pri Perskem hip-hopu, ktery nam tam jako jedinym hostum pousti mlada evidentne prozapadni obsluha planujeme dalsi cestu. Z caje se vyklube litr horke vody s jednim sackovym Liptonem za 20 000 rialu a tak otraveni z turisticke pasti, jejiz navsteva Persepoli zacina zalehame do stanu.
Rano se budime do mokreho a zatazeneho dne pred sedmou at stihneme otevreni Persepole v 8 a vyhneme se hlavni vlne turistu. Pesky je to asi 2 kilometry a po ceste potkavame plno udivenych lokalcu, z nichz nekteri nabizeji svezeni. Tady se proste pesky nechodi.
Persepolis nas uvita dlouhym bulvarem ohranicenym borovym hajem v nemz uz snidaji Iranci. Pokud by nebylo treba vcerejsi sprchy a bylo lepsi pocasi, tak se da jednoduse do haje zajet a zakempovat.
Vstupne je symbolickych 5000 rialu a jakmile vystoupate stovku schodu pres obranou zed naskytne se nam pohled na cele mesto. To ve svem rozkvetu pokryvalo 125000m2 a zacal ho stavit DariusI v 518pnl. Nebudu tu popisovat jednotlive casti, budovy a reliefy, ale jen tezko si lze predstavit jak uchvatne toto mesto muselo byt predtim nez jej dobyl Alexandr Veliky a ponicili arabsti najezdnici v 17tem a nasledovne vyplundrovali evropsti archeologove ve stoleti 19tem. I tak zde zbyly nadherne a velmi dochovale reliefy dokumentujici vladu Daria a Xerxese I a II, vstupni brana a more sloupu a polodochovanych soch. Bohuzel se nam nepodarilo projit vsechny divy Persepole, jelikoz nam zacalo opet prset. Dest zmenil prach a hlinu v lepkavy jil v nemz je prakticky nemozne nerusene prochazat a obdivovat tento archeologicky skvost. Zakoncili jsme prohlidku navstevou dvou hrobek ve skale nad Persepoli v niz byli pohrbeni Artaxerxes I. a II. I pres fotograficky spatne svetlo a dest muzu bezpecne zaradit Persepolis ke skvostum jez jsme videli pri minulych expedicich jako Efez, Palmyra a Leptis Magna . Ackoliv musim dodat ze kemp uprostred Ionskych sloupu, nulovy turismus a vychod slunce v Palmyre uz asi netrumfne nic.
Z Persepolis je to jenom 5km ke ctyrem hrobkam nejvetsich Perskych kralu a zoroastralnim chramem ohne v Naqsh-e-Rostam. Mezi nimy jsou I hrobky Daria I. a Xerxese I, ktere se tyci do zhruba 30ti metrove vyse. Hrobky jsou vytesane do skaly na druhe strane udoli od Persepolis a byly nesporne zlatym hrebem dne. Diky pocasi, ktere se po prijezdu do Rostamu zlepsilo tu nejsou prakticky zadni turisti a mame cely vyjev, ktery trochu pripomiena Jordanskou Petru sami pro sebe. Travime tu odpoledne procitanim informacnich tabuli v anglictine, focenim a obdivovanim detailu, vytesanych ve tvaru formujici kriz na stranach a pod hrobkami.
Posledni zastavkou v srdci Persie je Pasargad (Pasargadae ). Tady uz neni po Persepoli a Rostamu moc k videni, ale je zde 11m vysoka hrobka zakladatele perske rise Cyruse Velikeho, na niz ale prave probiha rekonstrukce. Davame si v mestecku caj v prijemne cajovne, ale dostavame dalsi sackovy Lipton, tak mirne otraveni vyrazime na pouste.
Z Parsageae vyjizdime k pousti na Yazd , prvni polovina cesty ubiha rychle po dalnici, kterou opet vystoupame do 2500m a od obzoru k obzoru se naskytaji uchvatne pohledy na dalsi a dalsi hory vychodniho Zagrosu. Kazda zatacka odhaluje novy horizont plny zchatralych zubu tohoto geologicky stareho pohori. Stromy mizi a jedinou faunou zaustavaji trsy nahnedle travy. Krajina vypada jako z nejake jine, nehostinne planety jiz trhajici se tmave sede destove mraky dodavaji jeste vice dramaticky character. Jenom bile paykany a saipy nalozene ovcemi pripominaji kde to vlastne jsme. Iranske nakladaky cmoudi mraky cerneho dymu a zacinam mit pocit ze v tom poslednim caji v Parsageae muselo byt I neco vic…
Z hlavni na Esfahan brzy odbocujeme na bocni na Yazd a zastavujeme v malem mestecku na okraje pouste Abarqu. Je to pomerne malebne mesto s mnohama starymi bahnem omitnutymi chatrajicimi domy, par hezkymi mesitami a extremne prijemnymi lidmi, kteri nas opet po mirnem znudenosti Shirazanu a na turisty navyklych Irancu v okoli Persepoli zavali Iranskou pohostinnosti. Mladi kluci nam s radosti kresli mapu podle niz mame najit 4000 let stary cypris, ktery rozte na okraji stareho mesta a podle iranskeho zvyku nam davaji adresy a telefon v pripade ze budeme mit nejake problemy. Strom nachazime rychle, podle sirokeho rozrosteneho korene je oprevdu pekne stary, jestli 4000 let nevim, ale jsem hned mistnimi ujistovan, ze je a pamatuje I Dariuse i Mohameda. Projizdime satrym mestem, jenz se nadherne zabarvuje vecernim sluncem ktere se znenadani vyhouplo z mraku a pri nakupu male cajove konvicky jsme opet obestoupeni davem zvedavcu. Fotime na zadost mistnich, dostavame adresy a je nam ukazovano okoli a zivnosti jejich majitelu. Zapominam na cas I hlad a vybavuju se stale s novymi a novymi lidmi v pekarne, obchode I na ulici a za chvili se zacina seserovat. Odmitame dalsi pozvani domu, jelikoz pan ucetni, jez nas zve mluvi jenom farsi a proto by to byla asi dalsi mlcenliva navsteva a po nekoncicim louceni pokracujeme v jizde k Yazdu.
Dest procistil vzduch a mezi hustymi modro-sedymi mraky obcas vykoukne slunce, ktere oranzove zalije okolni pisecne a bahnite budovy. Je to nadherna vecerni jizda. V dali pred I za nami se tyci 4000ve hory a po stranach se rozprostira nekoncici kamenita poust, ktera je poseta nespoctem zricenin prastarych budov, tu a tam mineme opustenou mesitu, ci opevneni.
Pada tma a zacina Iranska nocni jizda. Tu jsme zatim zazili jenom jednou na ceste z Esfahanu a slibovali jsme si, ze ji nebudem opakovat.
Iransti ridici si totiz evidentne radi hraji. Pravdepodobne znudeni za volantem pomalych pravekych nakladaku vymysleji ridicske hry. Ta prvni spociva v tom, ze kdo prvni zapne nocni svetla prohral. V Iranu se ridi bez svetel az prakticky do uplne tmy. Nekolikrat vymneknu a pustim si je, ale jsem hned problikavan viteznymi nakladaky na znameni me prohry, nebo ze je oslnuju. Zase je vypinam, ale po chvili mi me evropske vychovni neda a kolotoc se opakuje.
Kdyz uz je uplna tma nakladaky zacinaji zapinat zvlastni moder a cervene postranni svetla a nekteri z nich maji misto hlavnich svtel blikajici modro-zeleno-cervenou diskoteku. Chvilije to zabava sledovat, ale za chvili je tezke odhadnout vzdalenost a umistreni protijedoucich vozidel na ceste.
Vzapeti zacina hra druha. Z zadnych svetel najednou vsichni pouzivaji jenom dalkove, ktere oslepuji na hrbolate vozovce a jejiz zakony jsou opet jednoduche. Kdo prvni vypne dalkove prohrava. Pokud je nachate svitit, ridic naproti sviti take. Jakmile je vypnete, vetsinou jsou ty protilehle vzapeti vypnuty take. Ovsem problem je v tom, ze nikdo je nechce vypinat prvni. Kdo vypne, prohraje. Ja neverim na vecne nebe s Allahem a tak s radosti prohravam a timto zpusobem dojizdim az na upati hor lezici mezi nami a Yazdem.
Tady uz po uplne tme hledame byvak v poli u male vesnicky a unaveni dlouhym dnem rozbalujeme stan v rekordnim case a prohlizime obrazkove publikace zakoupene v Persepoli.
Vyjizdime bez snidane v sedm rano. Palime si to ranni krajinou a hory pred Yazdem nam opet vyrazeji dech. Na nejvyssisch vrcholech lezi jako svetle sede periny nadychane mraky. Zbytek oblohy je sedy a hnedorude skaly s nimi ostre kontrastuji. Mlcky koukame na ty uchvatne pohledy, ktere se opet oteviraji za kazdou zatackou az zapomenem ze jsme si chteli pri jedne z vyhlidek udelat snidani.
Hladovi dojizdime do Yazdu, ktery je vetsi nez jsme ocekavali. Periferie jsou nic nerikajici mix modernich budov a starych chatrci, ale stare centrum mesta opravdu stoji zavideni. Yazd je podle odborniku z Unesca jedno z nejstarsich mest na nasi planete; odhaduji jej zhruba na 4000 let stary. Je to take nejvetsi centrum Zoroastristu v Iranu aje zde k nalezeni jejich hlavni svatyne Atashkadeh, kde hori uz od 5 teho stoleti ohen representujici zoroastrickeho boha Ahuru Mazdu. Krome nekolikati nadhherne dekorovanych mesit jsou zde k videni po celem meste stovky let stare, po stranach otevrene kominy, ktere slouzi k zachytavani sebemensiho vanku a fungujici jako manualni klimatizace domu pri hozkych letnich dnech. Stare mesto je postaveno z hlinenych cihel a omitnuto vyschlou hlinou a male ulicky vedouci pomatene na vsechny strany a v nichz jsme se nekolikrat ztratili jsou nekonecne fotogenicke.
Opet se se tkavame s vrelosti a zajmem mistnich obyvatel a znovu a znovu jsme prosen o vyfoceni a obdarovan emailovymi adresami. Vypada to, ze Iranci nejsou zvykli na digitalni fotaky. Vidim je pouzivat pouze stare Yashicy a Zenity a jakmile jim ukazete jejich portret na 3 palcove obrazovce vsichni od deti po pany v drahych oblecich nadsene ukazuji obrazky vsem v okoli. Proste fotografuv raj…
Yazd vypada nadherne z 20ti metrove vysky hlavni mesity Jameh, kde vas pusti za symbolickych 3000 rialu a kde muzete obdivovat jak vyhled na okolni mesity, prastare domy, tak impresivni vetraci kominy. V druhe nejvesi mesite potkavame pana, jez byl nejakou dobu v sedesatych letech v Cechach a ten nam specialne nechava otevrit podzemi prostory, kde se nachazeji 2400 let stare vodni rezervoary zasobovane vodou z hor.
Z Yazdu jedeme do nejvychodnejsiho bodu nasi vypravy, mesta Khanaraq, ktere lezi asi 60km na vychod v pousti. Jedeme k nemu sterkovou pousti kterou na obou obzorech ohranicuji dalsi zvetrale zuby hor. Hory lezi v oparu a vypadaji velmi zlovestne. Kolem Khanaraqu, se jejich barva meni v tmave hnedou az cernou a kombinace tmave sterkove pouste a techto hor vytvareji jedn z nejbezutesnejsich a depresivnich krajin, ktere jsme kdy videli. Nezdrzujeme se dlouho a vyrazime pistou vedouci na severozapad na male a malebne horske mestecko ChakChak. Pista se klikati kolem dalsich neuveritelne impozantnich hor, kterym obrovske zlovestne mraky dodavaji jeste vetsiho respektu. Po 20 km pisty uvidime u jedne z hor obrovsky jazyk piskove duny, ke ktere okamzite zamirime. Musime se k ni dostat pres nekolk vyschlych recist a pole starku zmixovanym s piskem. Zaciname se opet propadat a musim pouzivat redukci, ale po hodince se k dune dostavame. Neni to fata-morgana, ale opravdova pisecna duna, na niz rostou zelene trsy travy. Nezakempujeme zde ale, jelikoz je na dost otevrenem prostoru, kde hodne fouka. Jedem dal na zapad sterkovou pousti uz bez cest, adrenalinovou jizdou pres reciste a mekke sterkopisky. Po dalsi hodien dojiadime k male chatrci, jejiz vyjeveny majitel nas informuje, ze jsme nechali ChakChak za nami. Asi jsme jej nekde minuli pri objizdce k dune.
Zacina se opet seserovat a my nachazime male dunove policko u ktereho se rozhodneme zakempovat. Zaparkujeme mezi dvema 6i metrovymi dunami se skalou v zadech a brzy varime veceri a rozdelavame ohen ze drivi ktere jsme si nasbirali a privezli na ceste strese na ceste z Yazdu.
2 hodinky si uzivame bajecny byvak pri ohni a shishi, kdyz si vsimneme blesku na obzoru, ktere zanedlouho zacnou dramaticky osvetlovat okolni hory I nas kemp. Blesky brzy sili na intenzite a za chvili slysime I hromy. Zveda se vitr ktery povali vetsinu naseho kemparskeho vybaveni, zanese vse piskem a behem par minut prinese I dest. Trochu zpanikarime, protoze jestli se rozprsi a zaplni se reciste, kterych je mezi nami a hlavni cestou vzdalenou nekolik kilometru asi deset a pisek se zmeni ve stejnou brecku v ktere jsme uvizdli u Zalivu tak mame dost zasadni problem. Rozhodujeme se vse zbalit a vyckat jestli dest neustane, kdyz prijde dalsi silny poryv vetru, jez nam dokonce strhne I cast voduvzdorneho obalu na stanu. Rozhodujeme se vyjet z pisku a recist a zaciname balit stan. Nez ale sundame vzpery, dest mizi stejne rychle jako prisel. Chvili jeste cekame a kdyz zjistujeme, ze blesky slabnou a mizi smerem na vychod a dest se nevraci zustavame a doufame, ze se do rana nerozprsi. Vitr neslabne, tak uvidime rano…
Meli jsme stesti a boure nas obesla. Budime se do slunecneho dne a vydavame se na vyslap na horu tycici se nad piskovymi dunami. Chceme vyjit jenom k upati, ale vyhledy, ketre se nam naskytaji nas zenou vys a vys az nakonec vylezeme az na vrchol. Odtud je nadherny vyhled na cele Kuh-e Hamaneh, jak se toto pohori jmenuje a duny, ktere se opiraji o zerodovane prastare scaly se tahnou na vsechny strany. Chvili fotime a tocime na vrcholku, ale silici slunce nas brzy zene zpet. Rozhodujeme se pro nejkratsi cestu dolu a brzy litujeme, jelikoz je velmi prudky a plny zradne suti ktera najednou strahne malou lavinu kamenu a smeka se pod nohama.
Dojdeme dolu uz za paliciho slunce a rychle vyrazime na Kashan. 250km na Kashan vede neuveritelne depresivni sterkovou pousti, v dali na zapade vidime obrysy hor, ale na vychode kam oko dohledne neni nic, jen sterk, odpadky a trsy travy.. Protivitr z hor nas neustale brzdi a oba skoro usiname za volantem.
Kashan je znamy svymi historickymi domy v jizni casti mesta. Navstevujeme dva z nich, Kash-e Borujerdi a Kash-e Ameriha. Oba dva jsou nadhernou ukazkou jak zili bohati Persane v 19stoleti a je nauveritelne jak ohromne kontrastuje prekrasna vyzdoba interieru, a detailni motivy arch v citronovych zahradach s jezirky s jejich exterierem jak je videt z ulice. V Amerihu jsme se dal do reci s mladou Irankou, ktera me prekvapila jak tvrde a hlasite bez jakehokoliv strachu pred cizincem kritizovala svou vladu a Imamy. Dozvedel jsme se od ni, ze tisice mladych Irancanu prchaji do Syrie a Turecka, kde se snazi ziskat o viza na ‘Zapadnich’ velvyslanectvich, jelikoz realita zivota v dnesnim Iranu je natolik smutna, ze je zde tezko zit. Nechava se se mnou vyfotit a my opoustime domy a presouvame se do centra.
Kashan je do 5ti hodin naprosto mrtvym mestem. Lezi na okraji pouste a mistni dodrzuji tvrde siestu mezi 1 a 4 az 5ti odpoledne do takove miry, az jsme si mysleli, ze je nejaky statni svatek a vsichni odjeli z mesta. V 5 se zacnou kramky na ulicich a v bazaru otevirat, ulice plnit a mrtve mesto se meni v chumraj zvuku lidi a barev.
Nechavame se zlakat Lonely Planet do jedne z mistnich restauraci, kde obevujeme prvniho idiota na nasi ceste Iranem. Mistni cisnik by bez problemu vyhral cenu za nejzrudenejsi a nejznudenejsi obsluhu ve Vesmiru a jeste nam pri placeni zauctuje dvojnasobek ceny. Nejsme pri typicke Irnaske pohostinosti a otevrenosti zvykli ptat se na ceny a tak uz s tim nic nenadelame.
Pri zapadu slunce vyjizdime smerem na Qom , a chceme si najit nejaky rychly byvak u cesty. Bohuzel placatost krajiny a silny vitr nam brani v nalezeni dobreho mista a az po tme zajizdime vycerpani mezi nejake kopecky pred Qomem.
Vecerni klasika, dymka, ohen a tentokrat I grill kureciho masa z Kashanu…
Vypada to, ze jsme zakempovali na zavezenem smetisti. Nelelkujeme a utikame pred sluncem do Quomu. Quom, mesto velke, ale nevabne je povazovan za duchovni centrum Iranu. Narodil se zde Ayatollah Chomejni a duchovni tohoto mesta otevrene vystupovali proti vlade posledniho Shaha jeste dlouho predtim, nez byl Chomejni donucen emigrovat do Francie. Neni zde mnoho pametihodnosti, ci architektonickych skvostu, ale nachazi se zde druha nejvetsi svatyne a poutni misto v Iranu; hrobka Fatimy, sestry Imama Rezy (nejvysse uctivaneho duchovniho v Iranu jehoz hrobka v Mashadu je nejsvatejsim mistem teto zeme a jehoz navsteva je pro Iranskeho vericiho takovou samozrejmosti jako cesta do Mekky). Fatimina hrobka je nasim cilem, jelikoz ma byt nejklasictejsi ukazkou Iranskeho putovniho centra jak po strance architektonicke, tak jako idealni ukazka chovani vericich poutniku.
Pruvodce uvadi, ze je vstup povolen jenom muslimum, ale nase expedicni fousy a cista trika asi vratne zmatla (nebo se podminky pro vstup uvolnily) a jsme po ponechani fotaku a kamery v uschovne vpusteni do komplexu. Hned u vchodu nas ohromi vyzdoba arealu, pred niz blednou zavisti I mesity Imamova namesti v Esfahanu. Cely complex je pokryt nablyskanou modrou mozaikou a dominuje mu mesita se Zlatou kupoli (Nazrat-e Masumeh) s malym vodnim bazenkem u nehoz se modlici omyvaji. Pruceli mesity je dekorovano sklenenymi krystaly a zrcatky, ktere se ve slunci blyskaji az oci prechazeji a u ktereho je vstup pro zeny. Za rohem je take vstup pro muze a prekvapeni, ze si nas nikdo nevsima vstupujeme po odevzdani obuvi bosi dovnitr.
Vyzdoba interieru je jeste impozantnejsi nez ta venkovni. Podlahy a spodni okraje sten jsou oblozeny nazelenalym mramorem a cela mesita se deli na nekolik vetsich a mensich mistnosti. Vsechny mistnosti jsou bohate zdobeny jak modrymi mozajkami tak tisici sklicek formujici krystalovite tvary zdobici vyklenky a stropy mistnosti a blyskajici se na vsechny strany. V hlavni male mistnosti je Fatimina zlato-stribrna hrobka nasvetlena intimnim oranzovym svetlem a kolem niz se tisni a stoji fronty ze vsech stran verici, kteri odrikavaji motlitby a jako v tranzu pri nich sahaji a hladi svatyni. Po stranech sten jsou regaly se svatymi knihami, ktere si modlici zapujcuji a ve dvou hlavnich halach sedi na obrovskych kobercich a modli se. Hlavni mistnost nad niz se tyci 30ti metrova kopule vykladana dalsi tmave modrou mozaikou slouzi vyhradne k modlidbam a je asi 60 metru dlouha. Cele misto ma neuveritelne duchovni atmosferu a citim nekde v krku zvlastni uzkost. Lide nejsou nepretelsti, ale nekteri na nas udivene pokukuji a my se tu citime jako vetrelci v jinem svete. Chvili sedime a obdivujeme tu nadheru kolem a verici pro nez je tento den jeden z nejvetsich duchovnich zazitku jejich zivota a opatrne se vytracime. Venku z nas pada ten podivny pocit, jelikoz je zde uvolnenejsi nalada, ale I tak je to prvni misto v Iranu, kde na nas nikdo nepromluvi, nepozdravi, nebo se neusmeje. Duchovnost tohoto mista neni brana na lehkou vahu a nevime jak Iranci vnimaji cizince v jednom z nejsvatejsich mist jejich viry.
Pridam se k nekolika odvazlivcum, ktri si pres zakazy ve farsi I anglictine foti mesitu a az pri patem zaberu ke mne pristupuje jeden ze zpravcu a nenasilne me zastavuje ve foceni. Pta se me odkud jsme a pokud dobre rozumim, jestli jsme verici. Odpovidam: , Czechoslovakia a bale’, a vlastne ani nelzu, jelikoz v mem svete je buh jenom jeden at si ho nazyva jak kdo chce. Loucim se s nim prilozenim prave ruky k srdci a po vyzvednuti brasen odchazime zpet k autu.
Cestou do Teheranu jeste navstevujeme hrobku Ayatollaha Chomejniho, ktera je jeste ve vystavbe. Rozmery tohoto komplexu jsou naprosto nepredstavitelne, multimiliardova vystavba nove mesity uprostred stometroveho namesti obehnane nadvorim a budovama po vsech stranach v jejiz rozich jsou 91metrove minarety (Chomejni zemrel 91 let stary) pomalu dohaneji velikost Imamova namesti v Esfahanu.
Prostranstvi kolem Chomejniho hrobky jeste neni dostavene, vsude jdou videt trcici roury a klimatizace, ale lide spise starsi generace sem proudi I tak. Neni jich zdaleka tak mnoho jako u hrobky Fatimy a prumerny navstevnik prijde k obrovske zelene nasvetlene ocelove konstrukci, smutne nahledne, na znameni smutku povzdychne a vyda hlasku nepodobne nasemu povzdechnuti nad ztratou neceho dobreho: ‘Tss, ach jeje’, nekteri vhodi bankovku, ktere jako odpadky pokryvaji podlahu kolem male rakve uprostred, ale slz moc nevidime.
Chvili posedime a konecne vyrazime do centra Teheranu.
Teheran se pred nami vyloupne jako myticky Babylon, mraky novostaveb na upati surealistickeho pohori Elborz, jehoz 4 tisicove hory se zasnezeneymi vrcholky se pnou nad mestem jako neproniknutelna hradba a ochrana zaroven.
Mesto je obrovske a jsme dobre pripraveni z povidek jinych cestovatelu na nauveritelne chaotickou zacpu pri vjezdu do mesta, kdy auta proudi vedle sebe centimetr na centimetr, semafory na krizovatkach nefunguji, chodci se vrhaji do 4 proudovych silnic jako kamikadzi a motorkari bez zrcatek klickuji bez ohlednuti ve vsech smerech.
Z nejakeho nepochopitelneho duvodu nevidime jedinou bouracku, ci zmackly plech a tak usuzujeme, ze tu asi plati nejaka nepsana pravidla, jez se nam ne uplne dari pochopit.
Nicmene po hodine navigovani podle mapy, kterou jsme prozretelne koupili v Maku dojizdime do sameho centra, kde se ubytovavame na ulici Jomhuri-ye Eslami v prijemnem hotylku doporucenem ‘Osamelou Planetou’ a po male sieste vyrazime objevovat Babylon.
Detail of the miniature at Shiraz’s Arg-e-Kharim Khani
Shiraz’s Bazaar
Persepolis
Persepolis
King’s tombs at Rostan
Darius Tomb at Rostan
Tea house at Paersagae
Helpers in Kashan
Girls in Yazd
Yazd medieval air conditioning.
Yazd as seen from Jameh Mosque.
Yazd life…
Kuh-e Hamaneh
On the peak of one of the Hamaneh’s mountain
Ever present image of Iman Reza
