Do centra Esfahanu neni slozite trefit. Hlavni triad Chahar Bagh-e-Abbasi se tahne od severni dalnice z Teheranu az po Jizni dalnici k Shirazu. Je to jenom otazka probojovani se zacpama, ktere jsou stejne jako v Evrope k veceru nejhorsi. Zde jsou nasobeny faktem, ze Esfahanane evidentne prekopavaji vsechny prijezdove cesty.
Snazime se najit hotel Aria, ktry je doporucovan Lonely Planet jako nejlepsi z levnych, ale po hodine vravorani sem a tam zjistujeme ze byl zrusen. Rychle zapadame do jednoho z hnizd hotylku na hlavni tride (Hotel Pars, $10 za hlavu), kde na nas po tydnu ceka sprcha a skryty bonus – evropsky zachod.
Stihneme jeste zaskocit na mistni specialitu, zvlastim mix mezi pastikou a kebabem s korenim a zeleninou zabaleny v chlebove place a pak uz znaveni 800kilometrovou jizdou padame na kavalce.
Rano dostavame snidani a vyrazime po nezbytnem, ale neprijeme dlouhe kontrole mailu a blogu do mesta. Zaciname mistnim umeleckym trhem na Bazaar Honar, kde se nemuzeme vynakoukat na mistrovske prace Iranskych remeslniku. Zaujmou nas zejmena nadherne a detailne malovane krabicky na sperky, miniatury a neuverutelne detailne dekorovane kovove vyrovby jako stribrne podnosy a misky. Opet se to neda srovnat se Severoafrickym suntem a prechazi nam tou krasou oci.
Z Bazaaru se presunujeme bocnimi ulickami kde nadherne voni koreni, kebabky a polivky smerem k hlavnimu namesti. Predtim ale objevujeme Iranske cukrovinky, Jadz, coz je takovy mekky turecky med s pistacijemi obaleny v ryzove mouce. Vyborne chutna, ale strasne se lepi na zuby… Bereme to zkratkou pred parciky, kde chlapi hraji sachy a domino, nechavaji se fotit a zvedave se vyptavaji odkud jsme. O kousem dal cvici dedove na chodniku na nainstalovanych cvicich a protahovacich strojich a hned za nimi nas odcytavaji skupinky mladych lidi na fotky. Mladez a jeji styl v Esfahanu ma daleko od povidek, ktere jsme slysel za poslednich par mesicu. Dvojicky se bez problemu drzi za ruce, neznami kluci oslovuji devcata a flirtuji s nimi a styly ucesu trumfnou uz asi jenom Japonci. Po mravnostni policii neni nikde ani pamatka a meststi policiste, ktere potkavame na kazdem kroku ‘sjizdeji’ devcata stejnym stylem jako jejich evropsti kolegove. Da se rict ze ze starych casu v Esfahanu opravdu zbyly jenom ty satky, jejichz cernou barvu devcata meni za moderni vzory a pod nimiz se ani ne moc skryvaji moderni ucesy a make up. Devcata taky se zajmem pokukuji svymi hlubokyma tmavyma ocima po asi dost neokoukanych cestovatelich ze ,Zapadu’a clovek az musi kolikrat uhnout pohledem. Nejednou nas samy oslovi a nejlepsi nejlepsi jsou ty, ktere zakrici: ,I love you’ a pak se smichem utecou za svymi kamaradkami.
Kluci nas na kazdem kroku zdravi a stejne jako v Tabrizu slysime neustale Hello, Welcome to Iran a otazky na nasi narodnost a jmena.
Konecne se k jedne odpoledne probojujeme na Imamovo namesti, ktere ma byt podle pruvodce druhe nejvetsi na svete. Samo namesti se jevi docela prazdne. Kolem vodotrysku v umelem jezirku uprostred se dokola vine hlavni ulice po ktere neustale jezdi kone s drozkami pro turisty. Bulvar je pak obehnen malymi obdelniky travniku a kvetin, na kterych odpocivaji, ci piknikuji Iranci. Na severni strane je brana do hlavniho Bazzaru, po jeji stranach jsou hlavni vchody na namesti, ktere je lemovano podloubimi v nichz stoji male obchudky a nejruznejsi ulicky s rem s remeslnymi trhy. Na jizni strane uvidte hlavni Esfahanskou mesitu, Mesitu Imamovu a v polovine vyhcodni strany je mensi mesita Shejka Loftollaha.
My chteli zacit navstevami mesit, ale ty jsou od jedne do 3 zavreny. Perska siesta. Jdeme tedy omrknout hlavni bazzar, kde jsme okamzite vcucnuti do viru deje a behem hodiny nakupujeme plno malickosti a sledujeme remeslniky a malire pri jejich praci. Jsme zamozrejme pozvani na caj do obchodu s koberci, ale nejsme nuceni do prodeje. Musto toho vicememene dostavame lekci v rozpoznavani kvality persanu, ktere zacinaji na levnych 80 doloravych kobercu z oci vlny az po nekolikatisicove koberce z hedvabi. Ty jsou na dotek neuveritelne jemne, prsty se do nej zaboruji, jako do hedvabi a lituju, ze nemam dost penez, abych si jeden odvezl.
Barevnost, vune a mumraj bazaru nas brzy znavi a jsme odkazani na malou restauracku v jedne sluncem osvetlene ulicce, v niz paprsky pousteji pres vetraci diry ve strope skrz prach z ulicky tluste kuzely svetla. O kebabek a caj pozdeji siestujeme na obrovskych lavicich potazenych persany a pohodlnymi polstari a unaven na chvili usinam.
Budime se po 3ti a vyrazime na mesity. Vetsina turistu (z nichz valna vetsina jsou Iranci) jeste odpocivaji a my mame skoro cele namesti pro sebe. Je to neuveritelny pocit, tolik prostoru a krasy kolem. Prvni navstevujeme Shejkovu mesitu, jez ma byt nejkrasneji dekorovana v Iranu. Jeji interier je prosty. Jedna obrovka kruhova mistnist cca 15 m v prumeru a asi 25m vysoka a cela vyzdobena nadhernou tyrkysove modrou mozaikou s citaty z koranu. Musim dat pruvodci za pravdu, dekor je opravdu neuveritelny, chvili fotim a pak jen sedim u steny a obdivuju tu krasu. Je nas uvnitr jenom pet a kdyz pruvodce zacne hlubokym hlasem zpivat ‘Allah Akbar’, jenz akustika mesity nekolikrat znasobi a odrazi naskakuje me husi kuze.
Po Shejkovi vyrazime na hlavni Imanovu mesitu. Ta je o mnoho vice rozehla, vyssi, ma nekolik kridel a dve hlasne veze. Opet me jeji interior vyrazi dech a travim zhruba dve hodiny focenim a prochazenim. Zde take potkavame prvni Evropske turisty - skupinu starsich francouzu. Hned si uvedomuju jak neosobne a zatrpkle proti Irancanum vyhlizeji a chovaji se. Nezdravi, pletou se me pred obektiv aniz by tomu venovali pozornost, ci pockali vterinku nez dofotim a chovaji se netecne k mistnim. Po 4rech dnech v Iranu dost sok. Az se me sevre zaludek, ze budu muset zpet mezi takove lidi.
Dofotim kopuli mesity s vezmi a pri ceste ven me zapozuji dve krasne persanky. Citim se jako v turistickem raji a doufam, ze se to tu nikdy nezmeni v silenstvi a honicku na turisty Maroka a Marakeshe. Az cas ukaze, jestli si Persane udrzi svou nakolnost k cizim navstevnikum, nebo jestli hordy foticich maniaku z Evropy na vikendove dovolene otupi jejich pohostinnost a zvidavost.
Odbiham do auta pro stativ a Mirek mezitim objevuje zakouri Bazaaru.VEcer fotim mesity pri umelem svelte, kdyz ke me prijde skupinka mladiku a pta se me jestli jsem Cech, kdyz prikyvuju, odkazuji me na Shahovu mesitu, kde pry na me ceka muj kamarad. Nadhaneci prodavace kobercu se s Mirkem bavili a udelali si z nej legraci, ze prej chtel koupit obrovsky bily persan a grilovali si ho, ze prej ho ted nechce a co s nim budou delat. Skoncili jeho utrpeni sirokym usmevem a frazi ‘We are just kidding’, dali si s nim po cigarku a asi me vyrazili hledat. Vecer, uz asi cele namesti vi, ze jsou tady dva cesi, jelikoz nas nekolik asi prodavacu zdravi ‘Hello, Czekoslovakia’
Pri jedenacte jdeme zpatky k autum a vyrazime z Esfahanu. Snazime se vyhnout ranninm zacpam a tak volime nocni prejezd za Shahreza, kde najdeme rychly byvak u male vesnicky na upati Zargosu.
Rano opet vzbuzeni sluncem vyrazime do Zargosu. Bez velkeho planu, jelikoz Lonely Planet nikterak tyto hory nepopisuje volime trasu pres Daheqan, Semirom na Yasuj, kde chceme shlednout Margoonske vodopady a ztraceny raj Behest-e-Gomshodeh, ktery je zaznacen v mape, ale Lonely jej opet nezminuje.
Hned v prvnim sedle v 2600m nad morem vidime piknikovat Irance a nekteri se splhaji na kopec, zastavujeme at zjistime, co tam je a piknikari nas hned zvou na caj a svacinku z vajicek. Je to velka rodina s prateli, tri dvojicky a 2 deti a nekteri z nich mluvi trochu anglicky. Obed je vyborny, vajicka s necim podobnym lecem, plno zeleniny a cerstvy chleb. Po jidle dostavame dalsi caj a zapaluje se shisha. Tabak je dost silny, az se me po nem zatoci hlava, fouka dost vitr, tak se koureni shishe presume do zadi maleho peugotu, coz vyvolava dost komicke situace. Odmenujeme je ceskymi cokoladami a Matadosrkymi siltovkami a vyrazime pistou na hreben hor, kde nachazime prvni z nekoncici serie krasnych vyhledu na Zargos.
Zbytek dne projizdime hory, siestujeme s mistnimi, kteri se nas snazi pozvat na veceri domu do Esfahanu u reky mirme kolem ctyrtisicovek, ktere se nam schovaly do mlhy na Yasuj. Tam opet bez problemu bereme naftu a na vecer se snazime hledat vodopady, kde chceme zakempovat. Cesta z Yasuj na Kakan nas bere pres 2700m vysoke sedlo, vysokohorska mlha se rozpousti a vecernimsluncem osvetlene kanony a hory jsou opravdu k nezapomeni. Za Kakanem se ztracime, jelikoz znacky na malych cestickach nejsou v anglictine, ale opet jsme nasmerovani piknikarema, kteri griluji maso a hrajou vybijenou. Iranci zda se milujou cestovani a je uplne jedno kam jedou, hlavne ze nejsou doma. At ve statni svatek, nebo pracovni den na jakemkoliv hezkem miste vidime zaparkovany Paykan, nebo velky pick up Saipa, rozprostreny koberecek a rodinku, nebo dvojicku a kosikem jidla a cajem. Nevypada, ze by je zajimalobehani po kopcich a objevovani, jako nas. Spise v klidu uzivaji okolni krasy pri rozhovoru a dobrem jidle.
Mozna prave proto miluji cestovatele, jelikoz nas spolu deli laska ke kocovnictvi a cestovani. Piknikovani je opravdu narodnimsportem. Co se jim ovsem musi vytknout je neporadek, ktery za sebou nechaji. Kazdy si uklizi kolem sveho domu, ale na verejnych prostranstvich je to uz vubec nezajima a kde nechaji odpad, tam zustane.
Sbazime se jeste chvili najit vodopady, ale zacina se stmivat a tak hledame byvak. Nechazime misto na dost oteverene plose az v 2500m nad morem po male offroadove vlozce u male ricky. Hodne fouka a tak se rozhodujeme udelat ohez v obrovske betonove trobce, ktera chatra opodal. Vytvarime tim v noci kuzel svetla, ktrey oranzove osvetluje nocni krajinu. Pres den jsme podcenili vysokohorske slunce z pekne si spalili xichty do ruda, jeste ze me zustal v aute Pantenol z minule vypravy…
Moc jsme nenaspali. V noci foukal silny vitr, ktery prichazel ve zvlastnich poryvech. Jednou se mu malem podarilo zavrit stresni stan I s nami v nem. K ranu poryvy utichaji a tak protahujem vstavani az na devet. Planujeme rychly prejezd zbytku Zargosu a dojezd k Perskemu zalivu v Busheru. Rano se chceme jeste podivat na Ztraceny Raj. Mirek vzpomina na Durellovu knihu a doufame v dinosaury.
Hned po vyjezdu najdeme znacku v anglictine na Margoonske vodopady, o kterych jsme se domnivali, ze jsme je vecer nekde prejeli a uz nedoufali v jejich spatreni.
Poustime se po znacce a dostavame se do nadhernych udoli s kopci posetymi kvetoucimi ovocnymi sady, rickami a obcasnymi zuby zchatralych hor. Brzy se dostavame k Margooonskym vodopadum, ktere jsou schovany za stejnojmenou prastarou vesnickou s domy z hliny a kamenu. Voda pada ze skal zhruba ze 60ti metrove vyse a rozpada se na mini vodopady u upati. Je to skvostny pohled. Mame slunecne pocasi, je krasne teplo a jsme u vodopadu sami. Po chvilce foceni nevaham a jen v trenyrkach do nich lezou. Jsou naprosto ledove, az zarvu bolesti kdyz na me ten studeny naval vody spadne. Chvili pozuju pro kameru a pak si jdu zaplavat do jedne z tunek pod vodopadem. Voda ma snad jen par stupnu, ale citim se jako znovuzrozeny. Chvili se jeste kochame pohledy a jdme zpatky k autu. Rozhodujeme se nejet dal k Raji, jelikoz mame pocit, ze jsme uz jeden videli a jelikoz by nas vzal moc na Vychod k Shirazu a my pak museli jet stejnou cestou k Perskemu zalivu a zpet. Sjizdime k Arkadanu, ktera nas bere pres 2900mnm sedlo s dalsim skvelym vyhledem, kde se marne snazime najit bile znacenou cesto-pistu na zapad do Nurabadu. Je to jenom 50km zkratka na hlavni silnici, ktera nam usetri dlouhou cestu k jizni spojce na Busherh. Prejizdime mesto 2x a kazdy koho se zeptame nas posila nekam jinam. Kdyz ani turisticke informace, ktere se z cista jasna obevily za mesteckem nevi a ukazujou dalsi smer chapeme, ze pruvodce ma asi pravdu co se tyce Irancu a smeru. Oni proste nepriznaji, ze nevi, tak Vas poslou nejlepsim smerem, o kteram si mysli ze je spravny, aby nevypadali hloupe. Zapiname vlastni zdroje, GPS a hruby odhad a poustime se na zapad podle sipky kompasu. Trefime na malou asfaltku, ktrea konci ve vesnici, kousme se vracime a nachazime sirokou sterkovou cestu vedouci za horizont. Poustime se po piste a serpentynama k=se zakusujeme hloubeji a hloubeji do Zagrosu. Po 10km I tato cesta konci ve vesnici, tak opet couvame po rozdani sponzorskych nloku a tuzek a narazime na uzkou hrebenovku po ktere jezdi obdelavat mistni sva policka. Po chvili narazime na bagry, ktere cestu rozsiruji, asi tu jednou povede opravdova cesta a oni si ji uz zaznacili do mapy…
Oteviraji se pred nama nove a nove udoli, kanony, brody a sedla a zaciname tusit, ze Zaliv dnes nebude. Nad jednim udolim potkavame dedu, ktereho se ptame na Numabad, on ochotne ukazuje a nez se nadejeme naskakuje do auta a chce se s nami odvezt. Bereme ho par kilometru niz a on nas dobrosrdecne zve na caj. Tentokrat prjimame a jsme vedeni k velkemu stanu obklopeneho agresivne stekajicimi psi, kozami a slepicema. Pochopime, ze deda patri k nomadum, kterei na jare tahnou z horkych jiznich oblasti se svymi zviraty do Zagrosu. Deda vyhani slepice ze dvou persanu, ktere nachazime ve stanu, podava nam tradicni tvrde postare na opreni a vola neco za stan. Za chvili prichazi dcerka, ktera neco brumla a nevypada, ze by nas videla exra rada a zacina rozdelavat ohen s pomoci benzinu a za chvili se vari voda na caj. Mirne trapnou konverzacni situaci kdy deda mluvi jenom farsi a my zkousime vse ostatni rozsekava synek, ktery si za nama sedan a koberec a zajima se jak o fotak, tak o muj sovnik. Pomoci nej si trochu pokecame, on snazice se o cteni ceskych slov, coz mu dost slo a ja o lamanou farsi. Ptam se ho na vek, on chvili pocita a pak rika 20. Vypada spis na nas vek, tak nevim jestli nezna svuj vek, nebo je to dusledek tezke prace a prostredi. Stejne jako vsichni jeho vrstevnici, ale reaguje na kouzelne slovicko Czechoslovakia vyctem nekolika fotbalistu jako Nedved, Rosicky a Koller.
Dcerka prinese caj a zase poodejde, ja nabidnu kavove oplatky od Orionu a nejak nam dojde konverzace. Klucina mi ve slovniku ukazuje frazi, ktera se pta at zustanem na veceri, ale odmitame castecne tlaceni casem a castecne z obav, ze bychom tam jeste nekolik hodin sedeli a nevedeli jak komunikovat. Zvedame se a mam pocit ze ze vsech opada troche napeti. Zase se vsichni smejeme, deda nam na horizontu ukazuje, kterou pistou se dostaneme na hlavni a loucime se tradicnim, Choda, pevnym stiskem a rukou na sdci.
Za pul hodiny dojizdime na asphalt a odsud se dostavame do Nurabadu. Klesli jsme na 500mnm, je skoro 7 vecer, ale porad je nezvykle dusno. Krajina se take meni. Ve vzduchu je citit omamnou vuni pomerancu a zacinaji se ukazovat palmy. Musime otevrit vsechny okna, abychom se v Plechovce nezalkli. Jeste pred 20 hodinama jsme o 100km na sever klepali v noci kosu a ted bychom dali nevim co za kratasy, ktere se zde ovsem nenosi…
Cestou a Bushehr kupujeme u cesty pomerance a prodavac se divi proc tam jedeme, jsme snad z Atomoveho Institutu? Vzpominame si na konverzaci s klukama v Kandovanu, kde jsme se na Bushehr ptali a taky delali narazky na atom. Asi nam neco uteklo a Bushehr budeasi mit jednu z tech novych atomovych elektraren, o kterych se tak mluvi. Moc se tam nechceme plect s anglickym jeepem a fotaky a tak premyslime nad zmenou planu. Piknikari v Zagrosu nam doporucili severnejsi meslo Bandar Gonaveh, ktere ma byt velice hezke a tak se zamerime na nej. Situaci resi policiste v Eckovem mercedesu, ktere predjizdime navzdory rudemu hadovi na jejich majaku, ktereho prehledneme. Jeste se na ne blbe zubim kdyz je ve stovce predjizdime… Nenechaji si to libit a rychle se dostavaji pred nas a zapnou dalsiho hada. Pochopime situaci, zastavujeme a cekame pruser. Navic nemuzu najit pas, tak predavam jenom Karnet. Kouzelne slovicko Czechoslovakia vyloudi usmev a za chvilku salutuji a preji ‘welcome and enjoy Iran’. Ptam se jich lamanou farsi, co je pro turistu hezci, jesli B., nebo B.G. a vsichni svorne souhlasi, ze BG. Uz to neresime a na pristi planujeme zabocit na severozapad
Zacina se opet seserovat, fialove cervanky barvi oblohu nad misty kde ocekavame Zaliv a rozhodujeme se neudelat stejnou chybu jako vcera a najit kemp za svetla. Do oka nam padne mala pista vedouci polovyschlou rickou vedouci k horam a k necemu co zdali vypada jako kanon na druhou stranu od hlavni. A behem 5 minut dojizdime na krasny byvak do zahybu reky u brodu se zubatou skalou v pozadi. Rozdelavame ohen, zapalujeme malou cestovni dymku s jablecnym tabakem, kterou jsem koupil pred par dny a varime caj. Vychazi hvezdy, my pokurujeme jenom v tricku, jelikoz je porad horko. Rozhodneme se pro koupani v nocni rece kde smyjeme prach z dnesnich pist a koukame do pruvodce co nas ceka dal. Zitra to bude Zaliv, kde dosahneme kousek nad 29 rovnik, nejjiznejsi bodu nasi expedice a pak uz se pomalu, ale delsi cestou budeme vracet na sever pres Shiraz, Persepolis a Yazd do Teheranu. Mame za sebou tyden v Iranu, ktery prinesl zazitku na mesice a nevime co si vic jeste z teto cesty prat. Mame jeste ale dalsi 2 tydny pred sebou a tak toho jeste bude asi dost.
Nedele?
Skvela tepla noc, budim se v rozeplem spacaku a teplota uz zase dosahuje k 20ti. Sjizdime k mori, ktere je jeste asi 100km daleko. Po pak kilometrech prijedeme k obrovskemu srazu. Nahore je 600m nad morem, dole 100. Zacinam chapat pojem Iranska plosina. Celou dobu se v Iranu pohybujeme mezi 1200-2900m. Az ted jsme klesli na 600 a ceka nas traverzovani dolu k mori. Po pulhodine 180 stupnovych seprpentin jsme dole se skvelym vyhledem na hory za nami. Teplota opet prudce roste, projizdime palmovymi haji, u cesty mavaji prodavaci cerstvych datli a pomerancu a tu a tam vydime oranzovy plamen horiciho plynu u ropne veze. Nechvame palmovy les za nami a krajina se meni k horsimu. Teplota prekracuje 30 stupnu, kolem nas ubiha monotonni sucha kamenita krajina a v dali vidime obrovske tovarny. Jedna z nich smrdi tak moc sirovodikem, ze se nam vali slzy do oci. Zacinam litovat, ze vubec k zalivu jedem. Pruvodce uvadi, Iranci nemaji ve zvyku travit cas u more, tak spis cekame pristavy a fabriky. Dorazime do Bandar Gonavehu kolem desate. Mesto vypada dost neutesene, ale u more nas prekvapi proutene budky proti slunci, altanky, par stanu mistnich a svete div se pisecna plaz. Plaz se vine nekolik kilometru a je nutno rict, ze je plan odpadku. Tu a tam vidime par koupajicich a pada muj posledni mytus o Iranu, kdyz nas prijde privitata tricatnik jenom v plavkach. Vidime jich tu vic a dokonce zahledneme I par zen ve stejnem miste, kde se koupaji muzi. Mytus plazi pro zeny a muze opet neni pravdou. Devce ma sice kalhoty, dlouhe triko a koupaci cepici a jeji mama je v mori primo v cadoru, ale muzi kolem jim nikterak nevadi.
Sjizdime k plazi za morem, ktera je delena od souse vyschlym chotem, preds jeho stred vede kamenita cesticka. Nevaham a skacu do vln, voda je tepla a s radosti smyvam prach hor.
Varime si caj a piknikujem s vyhledem na more a pristav. Po poledni se slunce zacne
opirat plnou vervou, nase neopalena kuze dostava co proto a tak se menime plan byvaku u more a rozhodujeme se vratit do hor na Shiraz. Pri tocicimmanevru zajizdim do Chotu, ktery predtim zkousim na tvrdost a k me hruze pode mnou praskne vrchni skraloup a defik se propadne do mazleveho jilu az po naraznik a diferencial. Zkousim se vyhrabat na uzaverku a redukci ale predni kola se propadaji jeste hloubeji. Vypinam motor at nenadelam jeste vic skody a s busicim srdcem obhlizim situaci. Predni kola jsou vcucnuty do lepiveho jilu, leve zadni taktez, ale dobra zprava, prave zadni zustalo na pevne pude. Navijak nepomuze, prede mnou je 500 metru chotu a tak je cas vytahnou t vyjezdove mrize. Pul hodiny na pecicim slunci vyhrabavame jil pod koly. Niz je mekci a mekci, az se meni ve spinavou vodu. Hrozim se ze se pri vyjezdu propadnu jeste niz a budu muset do mesta pro nakladak. Cpu pod kola bavlavy a tlacim je niz, bahno je vcucava a ale nakonec s emi podari vytvorit pevnejsi pudu na kterou kladu mrize, jednu pod najzapadlejsi predni a jednu pod zadni kolo. Dvakrat se mi nedari vyjet, mriz se potapi do bahnaa trci skoro vertikalne nahoru, kde se zachytava o podbeh dveri. Napotreti davam motoru plny kotel, Wisenty zabiraji za kameny a mrize, defik sebou cukne a vyskoci zpet na cestu. Zablaceni a spaleni sluncem si oddychujeme, cistime sebe I plechy v mori a prchame pred sluncem. Neuvedomujeme si ovsem, ze, na plazi je vzduch chlazen morem. PO10km zazivame opravdovou vyhen, teplta venku I v aute presahuje 40 stupnu, neni jak chladit, tak doufame v rychlou cestu na Plosinu. Te se nam nedostava, stare nakladaky a Paykany blokuji cestu a tak se do 100 metru dostavame az k veceru. Vlahy vitr z hor chladi jak nas tak Land Rover, kteremu zacina smrdet olej pod kapotou a brzdove desticky. Trva nam jeste dalsi dve hodiny nez vystoupame apet do 2000 metru serpentynovitou cestou zpet do Zargosu a nachazime prijemny kemp za brodem u ricky 30km pred Shirazem. Vecer se sklidnujeme dalsi dymkou a osvezujicim cajem a znaveni zalizeme pomerne brzy do stanu.
Dal nas ceka Shiraz, Persepolis a okolni pamatky perske rise, Yazd a okolni poust a prejez pres Quom do Teheranu.
Tak zase za par dni…
Si-a-Seh Bringe in Esfahan
Chess Players in Esfahan
Iranians are always keen to pose for a photo and loving it.
Enamelled copperware artist at work in his shop in Esfahan
Mirek with artist and shop keeper from whome he just purchsed a picture.
Bazaar-e-Bozorg, Esfahan
Interior of Shaik Loftollah Mosque, Esfahan
Immam Mosque, Esfahan
Immam Mosque at night, Esfahan
Bazaar-a-Bozorg, Esfahan
Mirek with pipe smokers in Zagros Mouintains
Shepherds and his sheeps in Zagros Mountains
Margoon Waterfall, Zagros mountains
2700m in Zagros
In nomad’s tent in Zagros
Orange seller on the way to Persian Gulf
110km from our Southernmost point
Donkeys in the wheet fields of the Gulf
A close shave… Stuck in the chot, Persian Gulf
Relaxing with Shisha after a long day
ENGLISH VERSION
I’m afraid due to lack of time for writting, I will have to give up on English version for time beeing and finnish it off upon my return to Europe. Sorry…
