Radek’s travel and photo blog

Tak opět zdravím a přináším další informace o plánované cestě Iránem, týkajících se zejména víz, trajektu a nového problému – nedostatku paliva.

Získali jsme již arménská víza, ale 3 týdny po podání žádostí o íránská víza pořád nemáme odpověď z ambasády (začínám mít strach, že má zmínka o mém Britském statusu má špatný vliv na íránské úředníky). Den po dni jsem ujišťován, že je to otázka dvou dnů a tak mi nezbývá než zůstat optimistou.

V otázce trajektu jsme se definitivně rozhodli upustit od plánované Severní cesty přes Ukrajinu a Černé moře, jelikož nám Ukrajinská lodní společnost nedokáže garantovat, že trajekt nebude mít 3 dny zpoždění. 3 dny zpoždění, 3 dny cesty trajektem a den až dva kodrcání se ukrajinskými cestami nám značně oddaluje příjezd do Gruzie a čas je jako vždycky náš úhlavní nepřítel. Cesta Balkánem a Tureckem nám vezme pouze 3 dny a ještě nás to bude stát míň.

Hlavní problém, který se nám ovšem nečekaně vynořil, je dostaneme-li se vůbec do Iránu. Je značně těžké proniknout přes mlhu zkreslených a nepřesných informací, které se z Iránu vynořují, ale jistotou je, že Irán se svými 50 miliony automobilů bojuje s palivovou krizí. Tato země s obrovskými zásobami ropy nemá paradoxně dostatečné množství rafinérií, které by jí zpracovaly a musí 50 % paliva dovážet ze zahraničí. Tento fakt živí paranoiu íránské vlády, jež se obává palivového embarga iniciovaného Spojenými Státy, a proto se začíná snažit o kontrolu nad distribucí paliva.

Jak jsem již uvedl, informace od oficiálních zdrojů a cestovatelů, kteří se vracejí z Iránu, se do značné míry rozcházejí. Večírek k 29. výročí Islámské revoluce na Íránské ambasádě nové poznatky nepřinesl. Trochu jsem se mezi zástupy ambasadorů, vysokých vojenských důstojníků a podnikatelů obchodujících s Iránem ztratil a je třeba poznamenat, že většina z nich nemá o situaci mimo svůj obor moc velký přehled. V každém případě tato akce přinesla pozitiva v podobě zjištění existence lístkového systému na palivo (http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/6243644.stm) a kromě dobrých tipů z íránské kuchyně mi bylo doporučeno necestovat dále na východ než k městu Bam, jelikož u hranice s Afghánistánem se poslední dobou množí případy okrádání turistů a dokonce byl zaznamenán i jeden unos (informace jez se mne dostávají při každé cestě…). Rozčarován nad neinformovaností lidí, u kterých bych čekal, že budou vědět víc, jsem strávil několik nocí na internetu a našel odkaz, který přesně shrnuje mé poznání: http://www.horizonsunlimited.com/hubb/southern-asia/iran-petrol-problem-27984

Pro anglicky nemluvící shrnu:

Íránská vláda zavedla takzvaný lístkový systém na palivo, který umožňuje Íráncům nakoupit pouze 100 litru nafty za starou, státem těžce dotovanou cenu 1000 riálů (0.1USD). Více paliva je možno nakoupit na černém trhu, který zdá se je již do značné míry vyvinutý, za 3000 – 4000 riálů. Bohužel se na černý trh nadá spoléhat všude a informace o jeho síti zatím ještě nejsou k nalezení. Další otázkou je, zda-li vůbec může turista získat lístky na palivo. Zpočátku mi nebyl nikdo schopen na tuto otázku odpovědět, ale po dalším dnu stráveném na HUBB jsem zjistil, že je od konce minulého roku možno zakoupit libovolný počet 100 litrových lístků na větších pumpách Íránského státního koncernu NIOPDC a v některých městech se dají sehnat i na „městském úřadu“. Stačí vyplnit formulář, vyzvednout složenku, která se zaplatí v bance za 50USD za 100litrovy lístek a můžete čepovat. Platí ovšem stejné upozornění jako u černého trhu. Nebyl jsem ještě schopen získat informace o výskytu těchto větších pump a asi by bylo dobré vzít s sebou několik kanistrů a předzásobit se. Íránci jsou sice známí svou pohostinností a nápomocí, ale nikdy nevíte, kde vám to dojde… Nejbližší pumpa u turecké hranice, která vám lístky prodá, je tato: http://maps.google.com/maps?f=q&hl=el&geocode=&time=&date=&ttype=&q=N+39.28512,+E044.53902&ie=UTF8&ll=38.80547,45.878906&spn=3.039173,5.108643&z=8&iwloc=addr&om=1

V této chvíli je potřeba zdůraznit, že veskeré informace, které jsem prozatím uvedl se týkají pouze BENZINU a ne NAFTY.

Iranci zásadně používají benzínové vozidla a nafta je určena pouze pro nákladní dopravu a vojsko. Naftových stanic, je prý take nedostatek, tj ne všechny benzinové pumpy maji naftu. Ovšem kde uvidíte frontu nakladáku, stačí se zapojit do řady a načepovat naftu za neuvěřitelných 150 rialů (0.15 USD). Začal jsem si říkat, že mame veškeré palivové problémy vyřešeny, do té chvíle neř jsem si řekl, že si tuto inforemaci můžu oveřit na Iranské ambaádě v Praze. Na jejich odpověd jsme nebyl psychicky připraven: ‘Jo vy jedete naftovým autem. No, to jste nám ale neřekl. Iránci vůbec naftáky přes své hranice nepouštěji. Castečne proto, že nafta je specificky určena pro vojenské a dopravní účely, ale částečně taky proto, že je naftových pump strašně málo a mohla by Vám nafta někde dojít. Není to sice psané pravidlo, ale z 90% Vás nepustí’.

Tak, to jsme v pr..li, problesklo mně hlavou po položeni sluchátka. Znamená to, že teda můžeme k Iranské hranici dojet, oni nás nepustí a my ztrávíme 3 týdny na Kavkaze.

Nedalo mně to ale a otevřel jsme ještě novou diskuzi na Hubb. Dobře jsem udělal, jelikož se ukazuje, že ambasáda má značně zkreslené informace. Nejenže nikdo z navrátivších se cestovatelů nevi o jedinem případě, kdy by Iránci nepustili naftove vozidlo přes hranice, ale také se mně dostává informací, že naftových pump je v zemi poměrně dost. V každém případe jsem se rozhodl vybavit se pěti kanystry namísto tradičních tří, jenž zvýší náš akční rádius na 1400km.

Další zajímavou informaci o palivové situaci jsme našel zde, ale dodávám, že je již vice než 6 měsíců stará a situace se mohla opět změnit. Nakonec opravdu nezbyde nic jiného, než do Iránu dojet a zažít to na vlastní kůži…