Radek’s travel and photo blog

Tak po roce opêt rozjizdim cestovatelsky blog. Tentokrat z Magrebu a trojjazycne za velke podpory Magdy Koutske… Morocco, road to ferry Behem cesty do francouzskeho pristavu Sete jsme absolvovali vsechno: snehovou vanici v Alpach, destove lijaky v Brne a dolnim Rakousku, 20stupnova vedra v Italii… Nase auticka se ukazala v tradicne perfektnim stavu (klepani na strese a v prevodovce, nesvitici svetla a kourici vyfuk se nepocitaji). Dalnice vyborne, ale neuveritelne drahe (ve FR platikem snad kazdych 10 km). Behem prejezdu Italii se nam ozvali z Euromeru, ze je rozbourene Stredozemni more a trajekt se presouva na nedelni dopoledne. O to vic casu na opravy, kufrovani, kavicky a panini na benzinkach. Trajektem uz mirime smer marocke pobrezi, kde budem jeste resit chybejici pojisteni:/ A pak uz huraa smer Fes. Pendant le traversee de l`Europe on a vecu tout: la neige, la pluie, meme 20 degres en Italie. Nos voitures marchent excellemment (sauf le bruit dans le moteur et sur le toit, des lumieres en panne, etc…). Autoroutes parfaites, mais trop cheres (surtout en FR, on paie chaques 10km). En Italie on a eu un telephone d`Euromer, le ferry partira le dimanche a cause de la Mediterannee violente. Plus de temps pour se perdre, quelques reparations et café/panini aux stations services. En ce moment on prend le ferry vers Maroc, ou on resoudra le probleme avec assurance des voitures. Et puis dir. Fes. During our trip to french port Sete we were met by all types of weather conditions: snow blizard in Alps, heavy rain in Brno and Lower Austria and 20degrees of sunshine in Italy… Our vehicles showed the level of our preparedness and perfect (not counting weird noises from one gearbox, main beam light failures in the night and smoky engine). The motorways were in a great conditions, but incredibly expensive (46 Euros in Italy and peage every 10 km in France). Once we climbed down the Alps we were contacted by Euromer which informed us about the delay of the ferry caused by the strorm in Med and a new departure day of Sunday noon (another freezing night in Europe). On the other hand we gain more time for the excelent coffees, paninis and more vehicle repairs. Once aboard we are heading towards the Morrocan coast, but finding more troubles in missing car insurance for Morocco in 3 Land Rovers.  We will have to buy the expensive local one on the spot and than hurray to Fes.

Tak po roce opêt rozjizdim cestovatelsky blog. Tentokrat z Magrebu a trojjazycne za velke podpory Magdy Koutske… Morocco, road to ferry Behem cesty do francouzskeho pristavu Sete jsme absolvovali vsechno: snehovou vanici v Alpach, destove lijaky v Brne a dolnim Rakousku, 20stupnova vedra v Italii… Nase auticka se ukazala v tradicne perfektnim stavu (klepani na strese a v prevodovce, nesvitici svetla a kourici vyfuk se nepocitaji). Dalnice vyborne, ale neuveritelne drahe (ve FR platikem snad kazdych 10 km). Behem prejezdu Italii se nam ozvali z Euromeru, ze je rozbourene Stredozemni more a trajekt se presouva na nedelni dopoledne. O to vic casu na opravy, kufrovani, kavicky a panini na benzinkach. Trajektem uz mirime smer marocke pobrezi, kde budem jeste resit chybejici pojisteni:/ A pak uz huraa smer Fes. Pendant le traversee de l`Europe on a vecu tout: la neige, la pluie, meme 20 degres en Italie. Nos voitures marchent excellemment (sauf le bruit dans le moteur et sur le toit, des lumieres en panne, etc…). Autoroutes parfaites, mais trop cheres (surtout en FR, on paie chaques 10km). En Italie on a eu un telephone d`Euromer, le ferry partira le dimanche a cause de la Mediterannee violente. Plus de temps pour se perdre, quelques reparations et café/panini aux stations services. En ce moment on prend le ferry vers Maroc, ou on resoudra le probleme avec assurance des voitures. Et puis dir. Fes. During our trip to french port Sete we were met by all types of weather conditions: snow blizard in Alps, heavy rain in Brno and Lower Austria and 20degrees of sunshine in Italy… Our vehicles showed the level of our preparedness and perfect (not counting weird noises from one gearbox, main beam light failures in the night and smoky engine). The motorways were in a great conditions, but incredibly expensive (46 Euros in Italy and peage every 10 km in France). Once we climbed down the Alps we were contacted by Euromer which informed us about the delay of the ferry caused by the strorm in Med and a new departure day of Sunday noon (another freezing night in Europe). On the other hand we gain more time for the excelent coffees, paninis and more vehicle repairs. Once aboard we are heading towards the Morrocan coast, but finding more troubles in missing car insurance for Morocco in 3 Land Rovers.  We will have to buy the expensive local one on the spot and than hurray to Fes.

Vetsina z Vas uz asi vi, ze jsme doma a ze nam pri prujezdu Kavkazem odeslo turbo, ktere zavinilo predcasny navrat, zkraceni pobytu v Gruzii a Armenii a 4000km Odyseu rozpadajiciho se motoru na ceste zpet.
Zazitku za ty 4 dny na Kavkaze a dalsi 3 prejezdu bylo tolik, ze je teprve porad vstrebavam a snazim se zapsat, takze dokonceni spolu s fotkami z posledniho tydne prijdou za par dnu.

Rana uz zacinaji byt stereotypni.  Zbalit stan, varit kavu, caj, neco pridat k chlebu, preorganizovat bedny s vecma a vyjezd.  Vcera v noci uz skoro po tme prejizdime reku.  V noci nekde asi prselo a brod se trochu zvedl.  I tak ho v klidu prejizdime, napojujeme se na hlavni a za hodinku jsme v Shirazu.  Zde narazime na zatim uplne nejhorsi ridice v Iranu.  Lita to zleva zprava a vidime I prvni bouracky.  MashAllah, dojizdime do centra kde se dost motame.  Shiraz neni tak dobre znacen jako Esfahan a mate nas jeho malicke centrum, ktere ne a ne trefit.  Konecene nam ochotne pomaha jeden mistni pan a dokonce pred nama ukazuje 500 metru cestu k nejblizsimu parkovisti.  Vyrazime do mesta, zabrousime do Bazaaru Vakil, kde okukujeme podobne vecicky jako v Esfahanu.  Jejich medene, glazurovane a pak do detailu vykreslovane misky, dzbanky a talire jsou opravdu neuveritelne krasne a krome klasickych modrych detailu nachazime I cervene a zelene. 
Potkavame mladeho ucitele anglictiny, ktery se s nama pousti do reci a stava se na kratkou dobu nasim pruvodcem.  Sam je z Tabrizu a v Shirazu poprve, ale jeho znalost Farsi nam ulehcuje dohadovani s prodavaci.  Vypravi nam o prave dodelane 2lete vojenske sluzbe a chvali se novym pasem, ktery je mezi Iranci vzacnosti.  Loucime se a jdeme obhlednout pevnost Arg-e-Kharim Khani, jejiz jedna z hlavnich rohovych vezi se hrouti a je pod skrutinou odborniku z italske Pise.  Uvnitr nachazime otevreny park s jezirky vodostrysky a omamne vonicim citronovym hajem.  Hlavni atrakce pevnosti nadherne dekorovane pruceli na kazde strane vnitrnich sten se opravuji a tak se nam podari videt jenom zlomek jeji krasy.  Uvnitr budovy je zajimava vystava fotografii ze zacatku minuleho stoleti ze zivota Shirazanu. 
Po Kharimu se jdeme podivat na nejvetsi Shirazkou mesitu, ktera je vyzdobou podobna Imamove, ale narozdil od Esfahanske je porad v provozu a vidime nekolik modlicich se na kobeeccich.  Turistu nedbaji, ale zenam je prikazano oblect si pri vstupu chador.  Bohuzel I tato pamatka je v rekonstrukci a tak znaveni vcerejsim upalem vzdavame honbu za historii a norime se zpet do chladu a zmatku Bazaaru.  Nakupujeme par drobnosti, ale zda se nam, ze Shirazane uz nejsou tak vreli jako Esfahanane.  Mozna je to vetsim mnozstvim zapadnich turistum, kteri sem litaji za krasami Persepole a okolnich archeologickych pamatek. Pada na nas unava a tak se rozhodujeme Shiraz opustit driv.  Pro ceste na vypadovku nasever se stavujeme ve skvele cajo-shisharne na ulici Ferdosi. Mistni se s nami opet vrele bavi a sledujeme jak se ma spravne jist Dizi, mistni specialita, kterou jsme si obednali v Bazaaru a se zpusobem jejiho pozdreni jsme trochu bojovali. Dizi je husta polevka s fazolema, zeleninou, trochou hoveziho masa a kusem speku na dne.  Vse to plave v korenene rajvcatovo zeleninovem vyvaru a podava se ve dzbanove nadobe po ktere je cele jidlo pojmenovano s kovovym mackadlem.  Spravne se ma vrchni tekutina vyjist chlebem a zbytek ingridienci rozmackat mackadlem na kasi a opet jist s chlebem. Moc se nam to nedari, ale I tak me dizi velmi chutnalo, Mirkovi ne…
Z Shirazu opet nabirame nadmorskou vysku a cestou na Persepolis zacina prset.  Neprekvapuje nas to.  Mraky se honi cely den a je spise stesti, ze je to po dvou tydnech na ceste horami Balkanu, Turecka a Iranu prvni poradny dest.
Do Persepoli dojizdime za sera v mirnem desti a rozhodujeme se po dlouhe debate pro komfort turistickeho komplexu a jeho kemp se sprchou.
Odevzdame pasy a $10 a po vitane sprse sedame do cajovny na rohu kempu s vyhledem na svetla Persepoli.  Nemame uz silu tam vecer dojit, davame si caj a pri Perskem hip-hopu, ktery nam tam jako jedinym hostum pousti mlada evidentne prozapadni obsluha planujeme dalsi cestu.  Z caje se vyklube litr horke vody s jednim sackovym Liptonem za 20 000 rialu a tak otraveni z turisticke pasti, jejiz navsteva Persepoli zacina zalehame do stanu.

 

 

Rano se budime do mokreho a zatazeneho dne pred sedmou at stihneme otevreni Persepole v 8 a vyhneme se hlavni vlne turistu.  Pesky je to asi 2 kilometry a po ceste potkavame plno udivenych lokalcu, z nichz nekteri nabizeji svezeni.  Tady se proste pesky nechodi.
Persepolis nas uvita dlouhym bulvarem ohranicenym borovym hajem v nemz uz snidaji Iranci.  Pokud by nebylo treba vcerejsi sprchy a bylo lepsi pocasi, tak se da jednoduse do haje zajet a zakempovat. 
Vstupne je symbolickych 5000 rialu a jakmile vystoupate stovku schodu pres obranou zed naskytne se nam pohled na cele mesto.  To ve svem rozkvetu pokryvalo 125000m2 a zacal ho stavit DariusI v 518pnl.  Nebudu tu popisovat jednotlive casti, budovy a reliefy, ale jen tezko si lze predstavit jak uchvatne toto mesto muselo byt predtim nez jej dobyl Alexandr Veliky a ponicili arabsti najezdnici v 17tem a nasledovne vyplundrovali evropsti archeologove ve stoleti 19tem.  I tak zde zbyly nadherne a velmi dochovale reliefy dokumentujici vladu Daria a Xerxese I a II, vstupni brana a more sloupu a polodochovanych soch.  Bohuzel se nam nepodarilo projit vsechny divy Persepole, jelikoz nam zacalo opet prset.  Dest zmenil prach a hlinu v lepkavy jil v nemz je prakticky nemozne nerusene prochazat a obdivovat tento archeologicky skvost.  Zakoncili jsme prohlidku navstevou dvou hrobek ve skale nad Persepoli v niz byli pohrbeni Artaxerxes I. a II.  I pres fotograficky spatne svetlo a dest muzu bezpecne zaradit  Persepolis ke skvostum jez jsme videli pri minulych expedicich jako Efez, Palmyra a Leptis Magna .  Ackoliv musim dodat ze kemp uprostred Ionskych sloupu, nulovy turismus a vychod slunce v Palmyre uz asi netrumfne nic.
Z Persepolis je to jenom 5km ke ctyrem hrobkam nejvetsich Perskych kralu a zoroastralnim chramem ohne v Naqsh-e-Rostam.  Mezi nimy jsou I hrobky Daria I. a Xerxese I, ktere se tyci do zhruba 30ti metrove vyse.  Hrobky jsou vytesane do skaly na druhe strane udoli od Persepolis a byly nesporne zlatym hrebem dne.  Diky pocasi, ktere se po prijezdu do Rostamu zlepsilo tu nejsou prakticky zadni turisti a mame cely vyjev, ktery trochu pripomiena Jordanskou Petru sami pro sebe.  Travime tu odpoledne procitanim informacnich tabuli v anglictine, focenim a obdivovanim detailu, vytesanych ve tvaru formujici kriz na stranach a pod hrobkami.
Posledni zastavkou v srdci Persie je Pasargad (Pasargadae ).  Tady uz neni po Persepoli a Rostamu moc k videni, ale je zde 11m vysoka hrobka zakladatele perske rise Cyruse Velikeho, na niz ale prave probiha rekonstrukce.  Davame si v mestecku caj v prijemne cajovne, ale dostavame dalsi sackovy Lipton, tak mirne otraveni vyrazime na pouste.

 

Z Parsageae vyjizdime k pousti na Yazd , prvni polovina cesty ubiha rychle po dalnici, kterou opet vystoupame do 2500m a od obzoru k obzoru se naskytaji uchvatne pohledy na dalsi a dalsi hory vychodniho Zagrosu.  Kazda zatacka odhaluje novy horizont plny zchatralych zubu tohoto geologicky stareho pohori. Stromy mizi a jedinou faunou zaustavaji trsy nahnedle travy.  Krajina vypada jako z nejake jine, nehostinne planety jiz trhajici se tmave sede destove mraky dodavaji jeste vice dramaticky character.  Jenom bile paykany a saipy nalozene ovcemi pripominaji kde to vlastne jsme. Iranske nakladaky cmoudi mraky cerneho dymu a zacinam mit pocit ze v tom poslednim caji v Parsageae muselo byt I neco vic…
Z hlavni na Esfahan brzy odbocujeme na bocni na Yazd a zastavujeme v malem mestecku na okraje pouste Abarqu.  Je to pomerne malebne mesto s mnohama starymi bahnem omitnutymi chatrajicimi domy, par hezkymi mesitami a extremne prijemnymi lidmi, kteri nas opet po mirnem znudenosti Shirazanu a na turisty navyklych Irancu v okoli Persepoli zavali Iranskou pohostinnosti.  Mladi kluci nam s radosti kresli mapu podle niz mame najit 4000 let stary cypris, ktery rozte na okraji stareho mesta a podle iranskeho zvyku nam davaji adresy a telefon v pripade ze budeme mit nejake problemy.  Strom nachazime rychle, podle sirokeho rozrosteneho korene je oprevdu pekne stary, jestli 4000 let nevim, ale jsem hned mistnimi ujistovan, ze je a pamatuje I Dariuse i Mohameda.  Projizdime satrym mestem, jenz se nadherne zabarvuje vecernim sluncem ktere se znenadani vyhouplo z mraku a pri nakupu male cajove konvicky jsme opet obestoupeni davem zvedavcu.  Fotime na zadost mistnich, dostavame adresy a je nam ukazovano okoli a zivnosti jejich majitelu.  Zapominam na cas I hlad a vybavuju se  stale s novymi a novymi lidmi v pekarne, obchode I na ulici a za chvili se zacina seserovat.  Odmitame dalsi pozvani domu, jelikoz pan ucetni, jez nas zve mluvi jenom farsi a proto by to byla asi dalsi mlcenliva navsteva a po nekoncicim louceni pokracujeme v jizde k Yazdu. 
Dest procistil vzduch a mezi hustymi modro-sedymi mraky obcas vykoukne slunce, ktere oranzove zalije okolni pisecne a bahnite budovy.  Je to nadherna vecerni jizda.  V dali pred I za nami se tyci 4000ve hory a po stranach se rozprostira nekoncici kamenita poust, ktera je poseta nespoctem zricenin prastarych budov, tu a tam mineme opustenou mesitu, ci opevneni. 
Pada tma a zacina Iranska nocni jizda.  Tu jsme zatim zazili jenom jednou na ceste z Esfahanu a slibovali jsme si, ze ji nebudem opakovat. 
Iransti ridici si totiz evidentne radi hraji. Pravdepodobne znudeni za volantem pomalych pravekych nakladaku vymysleji ridicske hry.  Ta prvni spociva v tom, ze kdo prvni zapne nocni svetla prohral.   V Iranu se ridi bez svetel az prakticky do uplne tmy.  Nekolikrat vymneknu a pustim si je, ale jsem hned problikavan viteznymi nakladaky na znameni me prohry, nebo ze je oslnuju.  Zase je vypinam, ale po chvili mi me evropske vychovni neda a kolotoc se opakuje.
Kdyz uz je uplna tma nakladaky zacinaji zapinat zvlastni moder a cervene postranni svetla a nekteri z nich maji misto hlavnich svtel blikajici modro-zeleno-cervenou diskoteku.  Chvilije to zabava sledovat, ale za chvili je tezke odhadnout vzdalenost a umistreni protijedoucich vozidel na ceste.
Vzapeti zacina hra druha.  Z zadnych svetel najednou vsichni pouzivaji jenom dalkove, ktere oslepuji na hrbolate vozovce a jejiz zakony jsou opet jednoduche.  Kdo prvni vypne dalkove prohrava.  Pokud je nachate svitit, ridic naproti sviti take.  Jakmile je vypnete, vetsinou jsou ty protilehle vzapeti vypnuty take.  Ovsem problem je v tom, ze nikdo je nechce vypinat prvni.  Kdo vypne, prohraje.  Ja neverim na vecne nebe s Allahem a tak s radosti prohravam a timto zpusobem dojizdim az na upati hor lezici mezi nami a Yazdem.
Tady uz po uplne tme hledame byvak v poli u male vesnicky a unaveni dlouhym dnem rozbalujeme stan v rekordnim case a prohlizime obrazkove publikace zakoupene v Persepoli.
  
 

 

Vyjizdime bez snidane v sedm rano.  Palime si to ranni krajinou a hory pred Yazdem nam opet vyrazeji dech.  Na nejvyssisch vrcholech lezi jako svetle sede periny nadychane mraky.  Zbytek oblohy je sedy a hnedorude skaly s nimi ostre kontrastuji.  Mlcky koukame na ty uchvatne pohledy, ktere se opet oteviraji za kazdou zatackou az zapomenem ze jsme si chteli pri jedne z vyhlidek udelat snidani.
Hladovi dojizdime do Yazdu, ktery je vetsi nez jsme ocekavali.  Periferie jsou nic nerikajici mix modernich budov a starych chatrci, ale stare centrum mesta opravdu stoji zavideni. Yazd je podle odborniku z Unesca jedno z nejstarsich mest na nasi planete; odhaduji jej zhruba na 4000 let stary.  Je to take nejvetsi centrum Zoroastristu v Iranu aje zde k nalezeni jejich hlavni svatyne Atashkadeh, kde hori uz od 5 teho stoleti ohen representujici zoroastrickeho boha Ahuru Mazdu.  Krome nekolikati nadhherne dekorovanych mesit jsou zde k videni po celem meste stovky let stare, po stranach otevrene kominy, ktere slouzi k zachytavani sebemensiho vanku a fungujici jako manualni klimatizace domu pri hozkych letnich dnech.  Stare mesto je postaveno z hlinenych cihel a omitnuto vyschlou hlinou a male ulicky vedouci pomatene na vsechny strany a v nichz jsme se nekolikrat ztratili jsou nekonecne fotogenicke.
Opet se se tkavame s vrelosti a zajmem mistnich obyvatel a znovu a znovu jsme prosen o vyfoceni a obdarovan emailovymi adresami.  Vypada to, ze Iranci nejsou zvykli na digitalni fotaky.  Vidim je pouzivat pouze stare Yashicy a Zenity a jakmile jim ukazete jejich portret na 3 palcove obrazovce vsichni od deti po pany v drahych oblecich nadsene ukazuji obrazky vsem v okoli.  Proste fotografuv raj…
Yazd vypada nadherne z 20ti metrove vysky hlavni mesity Jameh, kde vas pusti za symbolickych 3000 rialu a kde muzete obdivovat jak vyhled na okolni mesity, prastare domy, tak impresivni vetraci kominy. V druhe nejvesi mesite potkavame pana, jez byl nejakou dobu v sedesatych letech v Cechach a ten nam specialne nechava otevrit podzemi prostory, kde se nachazeji 2400 let stare vodni rezervoary zasobovane vodou z hor.
Z Yazdu jedeme do nejvychodnejsiho bodu nasi vypravy, mesta Khanaraq, ktere lezi asi 60km na vychod v pousti.  Jedeme k nemu sterkovou pousti kterou na obou obzorech ohranicuji dalsi zvetrale zuby hor.  Hory lezi v oparu a vypadaji velmi zlovestne.  Kolem Khanaraqu, se jejich barva meni v tmave hnedou az cernou a kombinace tmave sterkove pouste a techto hor vytvareji jedn z nejbezutesnejsich a depresivnich krajin, ktere jsme kdy videli.  Nezdrzujeme se dlouho a vyrazime pistou vedouci na severozapad na male a malebne horske mestecko ChakChak. Pista se klikati kolem dalsich neuveritelne impozantnich hor, kterym obrovske zlovestne mraky dodavaji jeste vetsiho respektu.  Po 20 km pisty uvidime u jedne z hor obrovsky jazyk piskove duny, ke ktere okamzite zamirime.  Musime se k ni dostat pres nekolk vyschlych recist a pole starku zmixovanym s piskem.  Zaciname se opet propadat a musim pouzivat redukci, ale po hodince se k dune dostavame.  Neni to fata-morgana, ale opravdova pisecna duna, na niz rostou zelene trsy travy.  Nezakempujeme zde ale, jelikoz je na dost otevrenem prostoru, kde hodne fouka.  Jedem dal na zapad sterkovou pousti uz bez cest, adrenalinovou jizdou pres reciste a mekke sterkopisky.  Po dalsi hodien dojiadime k male chatrci, jejiz vyjeveny majitel nas informuje, ze jsme nechali ChakChak za nami. Asi jsme jej nekde minuli pri objizdce k dune. 
Zacina se opet seserovat a my nachazime male dunove policko u ktereho se rozhodneme zakempovat.  Zaparkujeme mezi dvema 6i metrovymi dunami se skalou v zadech a brzy varime veceri a rozdelavame ohen ze drivi ktere jsme si nasbirali a privezli na ceste strese na ceste z Yazdu.
2 hodinky si uzivame bajecny byvak pri ohni a shishi, kdyz si vsimneme blesku na obzoru, ktere zanedlouho zacnou dramaticky osvetlovat okolni hory I nas kemp.  Blesky brzy sili na intenzite a za chvili slysime I hromy.  Zveda se vitr ktery povali vetsinu naseho kemparskeho vybaveni, zanese vse piskem a behem par minut prinese I dest.  Trochu zpanikarime, protoze jestli se rozprsi a zaplni se reciste, kterych je mezi nami a hlavni cestou vzdalenou nekolik kilometru asi deset a pisek se zmeni ve stejnou brecku v ktere jsme uvizdli u Zalivu tak mame dost zasadni problem.  Rozhodujeme se vse zbalit a vyckat jestli dest neustane, kdyz prijde dalsi silny poryv vetru, jez nam dokonce strhne I cast voduvzdorneho obalu na stanu.  Rozhodujeme se vyjet z pisku a recist a zaciname balit stan.  Nez ale sundame vzpery, dest mizi stejne rychle jako prisel.  Chvili jeste cekame a kdyz zjistujeme, ze blesky slabnou a mizi smerem na vychod a dest se nevraci zustavame a doufame, ze se do rana nerozprsi. Vitr neslabne, tak uvidime rano…

 

Meli jsme stesti a boure nas obesla.  Budime se do slunecneho dne a vydavame se na vyslap na horu tycici se nad piskovymi dunami.  Chceme vyjit jenom k upati, ale vyhledy, ketre se nam naskytaji nas zenou vys a vys az nakonec vylezeme az na vrchol.  Odtud je nadherny vyhled na cele Kuh-e Hamaneh, jak se toto pohori jmenuje a duny, ktere se opiraji o zerodovane prastare scaly se tahnou na vsechny strany.  Chvili fotime a tocime na vrcholku, ale silici slunce nas brzy zene zpet.  Rozhodujeme se pro nejkratsi cestu dolu a brzy litujeme, jelikoz je velmi prudky a plny zradne suti ktera najednou strahne malou lavinu kamenu a smeka se pod nohama.
Dojdeme dolu uz za paliciho slunce a rychle vyrazime na Kashan.  250km na Kashan vede neuveritelne depresivni sterkovou pousti, v dali na zapade vidime obrysy hor, ale na vychode kam oko dohledne neni nic, jen sterk, odpadky a trsy travy..  Protivitr z hor nas neustale brzdi a oba skoro usiname za volantem.
Kashan je znamy svymi historickymi domy v jizni casti mesta.  Navstevujeme dva z nich, Kash-e Borujerdi a Kash-e Ameriha.  Oba dva jsou nadhernou ukazkou jak zili bohati Persane v 19stoleti a je nauveritelne jak ohromne kontrastuje prekrasna vyzdoba interieru, a detailni motivy arch v citronovych zahradach s jezirky s jejich exterierem jak je videt z ulice.   V Amerihu jsme se dal do reci s mladou Irankou, ktera me prekvapila jak tvrde a hlasite bez jakehokoliv strachu pred cizincem kritizovala svou vladu a Imamy.  Dozvedel jsme se od ni, ze tisice mladych Irancanu prchaji do Syrie a Turecka, kde se snazi ziskat o viza na ‘Zapadnich’ velvyslanectvich, jelikoz realita zivota v dnesnim Iranu je natolik smutna, ze je zde tezko zit.  Nechava se se mnou vyfotit a my opoustime domy  a presouvame se do centra.
Kashan je do 5ti hodin naprosto mrtvym mestem.  Lezi na okraji pouste a mistni dodrzuji tvrde siestu mezi 1 a 4 az 5ti odpoledne  do takove miry, az jsme si mysleli, ze je nejaky statni svatek a vsichni odjeli z mesta.  V 5 se zacnou kramky na ulicich a v bazaru otevirat, ulice plnit a mrtve mesto se meni v chumraj zvuku lidi a barev.
Nechavame se zlakat Lonely Planet do jedne z mistnich restauraci, kde obevujeme prvniho idiota na nasi ceste Iranem.  Mistni cisnik by bez problemu vyhral cenu za nejzrudenejsi a nejznudenejsi obsluhu ve Vesmiru a jeste nam pri placeni zauctuje dvojnasobek ceny.  Nejsme pri typicke Irnaske pohostinosti a otevrenosti zvykli ptat se na ceny a tak uz s tim nic nenadelame.
Pri zapadu slunce vyjizdime smerem na Qom , a chceme si najit nejaky rychly byvak u cesty.  Bohuzel placatost krajiny a silny vitr nam brani v nalezeni dobreho mista a az po tme zajizdime vycerpani mezi nejake kopecky pred Qomem.
Vecerni klasika, dymka, ohen a tentokrat I grill kureciho masa z Kashanu…  

 

Vypada to, ze jsme zakempovali na zavezenem smetisti.  Nelelkujeme a utikame pred sluncem do Quomu. Quom, mesto velke, ale nevabne je povazovan za duchovni centrum Iranu.  Narodil se zde Ayatollah Chomejni a duchovni tohoto mesta otevrene vystupovali proti vlade posledniho Shaha jeste dlouho predtim, nez byl Chomejni donucen emigrovat do Francie.  Neni zde mnoho pametihodnosti, ci architektonickych skvostu, ale nachazi se zde druha nejvetsi svatyne a poutni misto v Iranu; hrobka Fatimy, sestry Imama Rezy (nejvysse uctivaneho duchovniho v Iranu jehoz hrobka v Mashadu je nejsvatejsim mistem teto zeme a jehoz navsteva je pro Iranskeho vericiho takovou samozrejmosti jako cesta do Mekky). Fatimina hrobka je nasim cilem, jelikoz ma byt nejklasictejsi ukazkou Iranskeho putovniho centra jak po strance architektonicke, tak jako idealni ukazka chovani vericich poutniku. 
Pruvodce uvadi, ze je vstup povolen jenom muslimum, ale nase expedicni fousy a cista trika asi vratne zmatla (nebo se podminky pro vstup uvolnily) a jsme po ponechani fotaku a kamery v uschovne vpusteni do komplexu.  Hned u vchodu nas ohromi vyzdoba arealu, pred niz blednou zavisti I mesity Imamova namesti v Esfahanu.  Cely complex je pokryt nablyskanou modrou mozaikou a dominuje mu mesita se Zlatou kupoli (Nazrat-e Masumeh) s malym vodnim bazenkem u nehoz se modlici omyvaji.  Pruceli mesity je dekorovano sklenenymi krystaly a zrcatky, ktere se ve slunci blyskaji az oci prechazeji a u ktereho je vstup pro zeny.  Za rohem je take vstup pro muze a prekvapeni, ze si nas nikdo nevsima vstupujeme po odevzdani obuvi bosi dovnitr.
Vyzdoba interieru je jeste impozantnejsi nez ta venkovni.  Podlahy a spodni okraje sten jsou oblozeny nazelenalym mramorem a cela mesita se deli na nekolik vetsich a mensich mistnosti.  Vsechny mistnosti jsou bohate zdobeny jak modrymi mozajkami tak tisici sklicek formujici krystalovite tvary zdobici vyklenky a stropy mistnosti a blyskajici se na vsechny strany. V hlavni male mistnosti je Fatimina zlato-stribrna hrobka nasvetlena intimnim oranzovym svetlem a kolem niz se tisni a stoji fronty ze vsech stran verici, kteri odrikavaji motlitby a jako v tranzu pri nich sahaji a hladi svatyni. Po stranech sten jsou regaly se svatymi knihami, ktere si modlici zapujcuji a ve dvou hlavnich halach sedi na obrovskych kobercich a modli se.   Hlavni mistnost nad niz se tyci 30ti metrova kopule vykladana dalsi tmave modrou mozaikou slouzi vyhradne k modlidbam a je asi 60 metru dlouha.  Cele misto ma neuveritelne duchovni atmosferu a citim nekde v krku zvlastni uzkost.  Lide nejsou nepretelsti, ale nekteri na nas udivene pokukuji a my se tu citime jako vetrelci v jinem svete.  Chvili sedime a obdivujeme tu nadheru kolem a verici pro nez je tento den jeden z nejvetsich duchovnich zazitku jejich zivota a opatrne se vytracime.  Venku z nas pada ten podivny pocit, jelikoz je zde uvolnenejsi nalada, ale I tak je to prvni misto v Iranu, kde na nas nikdo nepromluvi, nepozdravi, nebo se neusmeje.  Duchovnost tohoto mista neni brana na lehkou vahu a nevime jak Iranci vnimaji cizince v jednom z nejsvatejsich mist jejich viry.
Pridam se k nekolika odvazlivcum, ktri si pres zakazy ve farsi I anglictine foti mesitu a az pri patem zaberu ke mne pristupuje jeden ze zpravcu a nenasilne me zastavuje ve foceni.  Pta se me odkud jsme a pokud dobre rozumim, jestli jsme verici.  Odpovidam: , Czechoslovakia a bale’, a vlastne ani nelzu, jelikoz v mem svete je buh jenom jeden at si ho nazyva jak kdo chce. Loucim se s nim prilozenim prave ruky k srdci a po vyzvednuti brasen odchazime zpet k autu.
Cestou do Teheranu jeste navstevujeme hrobku Ayatollaha Chomejniho, ktera je jeste ve vystavbe.  Rozmery tohoto komplexu jsou naprosto nepredstavitelne, multimiliardova vystavba nove mesity uprostred stometroveho namesti obehnane nadvorim a budovama po vsech stranach v jejiz rozich jsou 91metrove minarety (Chomejni zemrel 91 let stary) pomalu dohaneji velikost Imamova namesti v Esfahanu.
Prostranstvi kolem Chomejniho hrobky jeste neni dostavene, vsude jdou videt trcici roury a klimatizace, ale lide spise starsi generace sem proudi I tak.  Neni jich zdaleka tak mnoho jako u hrobky Fatimy a prumerny navstevnik prijde k obrovske zelene nasvetlene ocelove konstrukci, smutne nahledne, na znameni smutku povzdychne a vyda hlasku nepodobne nasemu povzdechnuti nad ztratou neceho dobreho: ‘Tss, ach jeje’, nekteri vhodi bankovku, ktere jako odpadky pokryvaji podlahu kolem male rakve uprostred, ale slz moc nevidime.
Chvili posedime a konecne vyrazime do centra Teheranu.
Teheran se pred nami vyloupne jako myticky Babylon, mraky novostaveb na upati surealistickeho pohori Elborz, jehoz 4 tisicove hory se zasnezeneymi vrcholky se pnou nad mestem jako neproniknutelna hradba a ochrana zaroven.
Mesto je obrovske a jsme dobre pripraveni z povidek jinych cestovatelu na nauveritelne chaotickou zacpu pri vjezdu do mesta, kdy auta proudi vedle sebe centimetr na centimetr, semafory na krizovatkach nefunguji, chodci se vrhaji do 4 proudovych silnic jako kamikadzi a motorkari bez zrcatek klickuji bez ohlednuti ve vsech smerech.
Z nejakeho nepochopitelneho duvodu nevidime jedinou bouracku, ci zmackly plech a tak  usuzujeme, ze tu asi plati nejaka nepsana pravidla, jez se nam ne uplne dari pochopit.
Nicmene po hodine navigovani podle mapy, kterou jsme prozretelne koupili v Maku dojizdime do sameho centra, kde se ubytovavame na ulici Jomhuri-ye Eslami v prijemnem hotylku doporucenem ‘Osamelou Planetou’ a po male sieste vyrazime objevovat Babylon.

Detail of the miniature at Shiraz’s Arg-e-Kharim Khani

Shiraz’s Bazaar

Persepolis

Persepolis

King’s tombs at Rostan

Darius Tomb at Rostan

Tea house at Paersagae

Helpers in Kashan

Girls in Yazd

Yazd medieval air conditioning.

Yazd as seen from Jameh Mosque.

Yazd life…

Kuh-e Hamaneh

On the peak of one of the Hamaneh’s mountain

Ever present image of Iman Reza

Esfahan, Zagros, Persky Zaliv

Do centra Esfahanu neni slozite trefit.  Hlavni triad Chahar Bagh-e-Abbasi se tahne od severni dalnice z Teheranu az po Jizni dalnici k Shirazu.  Je to jenom otazka probojovani se zacpama, ktere jsou stejne jako v Evrope k veceru nejhorsi.  Zde jsou nasobeny faktem, ze Esfahanane evidentne prekopavaji vsechny prijezdove cesty.

Snazime se najit hotel Aria, ktry je doporucovan Lonely Planet jako nejlepsi z levnych, ale po hodine vravorani sem a tam zjistujeme ze byl zrusen.  Rychle zapadame do jednoho z hnizd hotylku na hlavni tride (Hotel Pars, $10 za hlavu), kde na nas po tydnu ceka sprcha a skryty bonus – evropsky zachod.

Stihneme jeste zaskocit na mistni specialitu, zvlastim mix mezi pastikou a kebabem s korenim a zeleninou zabaleny v chlebove place a pak uz znaveni 800kilometrovou jizdou padame na kavalce.

Rano dostavame snidani a vyrazime po nezbytnem, ale neprijeme dlouhe kontrole mailu a blogu do mesta.  Zaciname mistnim umeleckym  trhem na Bazaar Honar, kde se nemuzeme vynakoukat na mistrovske prace Iranskych remeslniku.  Zaujmou nas zejmena nadherne a detailne malovane krabicky na sperky, miniatury a neuverutelne detailne dekorovane kovove vyrovby jako stribrne podnosy a misky.  Opet se to neda srovnat se Severoafrickym suntem a prechazi nam tou krasou oci.

Z Bazaaru se presunujeme bocnimi ulickami kde nadherne voni koreni, kebabky a polivky smerem k hlavnimu namesti.  Predtim ale objevujeme Iranske cukrovinky, Jadz, coz je takovy mekky turecky med s pistacijemi obaleny v ryzove mouce.  Vyborne chutna, ale strasne se lepi na zuby… Bereme to zkratkou pred parciky, kde chlapi hraji sachy a domino, nechavaji se fotit a zvedave se vyptavaji odkud jsme.  O kousem dal cvici dedove na chodniku na nainstalovanych cvicich a protahovacich strojich a hned za nimi nas odcytavaji skupinky mladych lidi na fotky.  Mladez a jeji styl v Esfahanu ma daleko od povidek, ktere jsme slysel za poslednich par mesicu.  Dvojicky se bez problemu drzi za ruce, neznami kluci oslovuji devcata a flirtuji s nimi a styly ucesu trumfnou uz asi jenom Japonci.  Po mravnostni policii neni nikde ani pamatka a meststi policiste, ktere potkavame na kazdem kroku ‘sjizdeji’ devcata stejnym stylem jako jejich evropsti kolegove.  Da se rict ze ze starych casu v Esfahanu opravdu zbyly jenom ty satky, jejichz cernou barvu devcata meni za moderni vzory a pod nimiz se ani ne moc skryvaji moderni ucesy a make up.  Devcata taky se zajmem pokukuji svymi hlubokyma tmavyma ocima po asi dost neokoukanych cestovatelich ze ,Zapadu’a clovek az musi kolikrat uhnout pohledem.  Nejednou nas samy oslovi a nejlepsi nejlepsi jsou ty, ktere zakrici: ,I love you’ a pak se smichem utecou za svymi kamaradkami.

Kluci nas na kazdem kroku zdravi a stejne jako v Tabrizu slysime neustale Hello, Welcome to Iran a otazky na nasi narodnost a jmena.

Konecne se k jedne odpoledne probojujeme na Imamovo namesti, ktere ma byt podle pruvodce druhe nejvetsi na svete.  Samo namesti se jevi docela prazdne.  Kolem vodotrysku v umelem jezirku uprostred se dokola vine hlavni ulice po ktere neustale jezdi kone s drozkami pro turisty. Bulvar je pak obehnen malymi obdelniky travniku a kvetin, na kterych odpocivaji, ci piknikuji Iranci.  Na severni strane je brana do hlavniho Bazzaru, po jeji stranach jsou hlavni vchody na namesti, ktere je lemovano podloubimi v nichz stoji male obchudky a nejruznejsi ulicky s rem s remeslnymi trhy.  Na jizni strane uvidte hlavni Esfahanskou mesitu, Mesitu Imamovu a v polovine vyhcodni strany je mensi mesita Shejka Loftollaha.

My chteli zacit navstevami mesit, ale ty jsou od jedne do 3 zavreny.  Perska siesta.  Jdeme tedy omrknout hlavni bazzar, kde jsme okamzite vcucnuti do viru deje a behem hodiny nakupujeme plno malickosti a sledujeme remeslniky a malire pri jejich praci.  Jsme zamozrejme pozvani na caj do obchodu s koberci, ale nejsme nuceni do prodeje.  Musto toho vicememene dostavame lekci v rozpoznavani kvality persanu, ktere zacinaji na levnych 80 doloravych kobercu z oci vlny az po nekolikatisicove koberce z hedvabi.  Ty jsou na dotek neuveritelne jemne, prsty se do nej zaboruji, jako do hedvabi a lituju, ze nemam dost penez, abych si jeden odvezl.

Barevnost, vune a mumraj bazaru nas brzy znavi a jsme odkazani na malou restauracku v jedne sluncem osvetlene ulicce, v niz paprsky pousteji pres vetraci diry ve strope skrz prach z ulicky tluste kuzely svetla. O kebabek a caj pozdeji siestujeme na obrovskych lavicich potazenych persany a pohodlnymi polstari a unaven na chvili usinam.

Budime se po 3ti a vyrazime na mesity.  Vetsina turistu (z nichz valna vetsina jsou Iranci) jeste odpocivaji a my mame skoro cele namesti pro sebe.  Je to neuveritelny pocit, tolik prostoru a krasy kolem.  Prvni navstevujeme Shejkovu mesitu, jez ma byt nejkrasneji dekorovana v Iranu. Jeji interier je prosty.  Jedna obrovka kruhova mistnist cca 15 m v prumeru a asi 25m vysoka a cela vyzdobena nadhernou tyrkysove modrou mozaikou s citaty z koranu.  Musim dat pruvodci za pravdu, dekor je opravdu neuveritelny, chvili fotim a pak jen sedim u steny a obdivuju tu krasu.  Je nas uvnitr jenom pet a kdyz pruvodce zacne hlubokym hlasem zpivat ‘Allah Akbar’, jenz akustika mesity nekolikrat znasobi a odrazi naskakuje me husi kuze.

Po Shejkovi vyrazime na hlavni Imanovu mesitu.  Ta je o mnoho vice rozehla, vyssi, ma nekolik kridel a dve hlasne veze.  Opet me jeji interior vyrazi dech a travim zhruba dve hodiny focenim a prochazenim.  Zde take potkavame prvni Evropske turisty - skupinu starsich francouzu.  Hned si uvedomuju jak neosobne a zatrpkle proti Irancanum vyhlizeji a chovaji se.  Nezdravi, pletou se me pred obektiv aniz by tomu venovali pozornost, ci pockali vterinku nez dofotim a chovaji se netecne k mistnim.  Po 4rech dnech v Iranu dost sok.  Az se me sevre zaludek, ze budu muset zpet mezi takove lidi.

Dofotim kopuli mesity s vezmi a pri ceste ven me zapozuji dve krasne persanky.  Citim se jako v turistickem raji a doufam, ze se to tu nikdy nezmeni v silenstvi a honicku na turisty Maroka a Marakeshe.  Az cas ukaze, jestli si Persane udrzi svou nakolnost k cizim navstevnikum, nebo jestli hordy foticich maniaku z Evropy na vikendove dovolene otupi jejich pohostinnost a zvidavost.

Odbiham do auta pro stativ a Mirek mezitim objevuje zakouri Bazaaru.VEcer fotim mesity pri umelem svelte, kdyz ke me prijde skupinka mladiku a pta se me jestli jsem Cech, kdyz prikyvuju, odkazuji me na Shahovu mesitu, kde pry na me ceka muj kamarad.  Nadhaneci prodavace kobercu se s Mirkem bavili a udelali si z nej legraci, ze prej chtel koupit obrovsky bily persan a grilovali si ho, ze prej ho ted nechce a co s nim budou delat.  Skoncili jeho utrpeni sirokym usmevem a frazi ‘We are just kidding’, dali si s nim po cigarku a asi me vyrazili hledat.  Vecer, uz asi cele namesti vi, ze jsou tady dva cesi, jelikoz nas nekolik asi prodavacu zdravi ‘Hello, Czekoslovakia’

Pri jedenacte jdeme zpatky k autum a vyrazime z Esfahanu.  Snazime se vyhnout ranninm zacpam a tak volime nocni prejezd za Shahreza, kde najdeme rychly byvak u male vesnicky na upati Zargosu.

 

Rano opet vzbuzeni sluncem vyrazime do Zargosu.  Bez velkeho planu,  jelikoz Lonely Planet nikterak tyto hory nepopisuje volime trasu pres Daheqan, Semirom na Yasuj, kde chceme shlednout Margoonske vodopady a ztraceny raj Behest-e-Gomshodeh, ktery je zaznacen v mape, ale Lonely jej opet nezminuje.

Hned v prvnim sedle v 2600m nad morem vidime piknikovat Irance a nekteri se splhaji na kopec, zastavujeme at zjistime, co tam je a piknikari nas hned zvou na caj a svacinku z vajicek.  Je to velka rodina s prateli, tri dvojicky a 2 deti a nekteri z nich mluvi trochu anglicky.  Obed je vyborny, vajicka s necim podobnym lecem, plno zeleniny a cerstvy chleb. Po jidle dostavame dalsi caj a zapaluje se shisha.  Tabak je dost silny, az se me po nem zatoci hlava, fouka dost vitr, tak se koureni shishe presume do zadi maleho peugotu, coz vyvolava dost komicke situace.  Odmenujeme je ceskymi cokoladami a Matadosrkymi siltovkami a vyrazime pistou na hreben hor, kde nachazime prvni z nekoncici serie krasnych vyhledu na Zargos.

Zbytek dne projizdime hory, siestujeme s mistnimi, kteri se nas snazi pozvat na veceri domu do Esfahanu u reky mirme kolem ctyrtisicovek, ktere se nam schovaly do mlhy na Yasuj.  Tam opet bez problemu bereme naftu a na vecer se snazime hledat vodopady, kde chceme zakempovat.  Cesta z Yasuj na Kakan nas bere pres 2700m vysoke sedlo, vysokohorska mlha se rozpousti a vecernimsluncem osvetlene kanony a hory jsou opravdu k nezapomeni.  Za Kakanem se ztracime, jelikoz znacky na malych cestickach nejsou v anglictine, ale opet jsme nasmerovani piknikarema, kteri griluji maso a hrajou vybijenou.  Iranci zda se milujou cestovani a je uplne jedno kam jedou, hlavne ze nejsou doma.  At ve statni svatek, nebo pracovni den na jakemkoliv hezkem miste vidime zaparkovany Paykan, nebo velky pick up Saipa, rozprostreny koberecek a rodinku, nebo dvojicku a kosikem jidla a cajem.  Nevypada, ze by je zajimalobehani po kopcich a objevovani, jako nas.  Spise v klidu uzivaji okolni krasy pri rozhovoru a dobrem jidle.

 Mozna prave proto miluji cestovatele, jelikoz nas spolu deli laska ke kocovnictvi a cestovani. Piknikovani je opravdu narodnimsportem.  Co se jim ovsem musi vytknout je neporadek, ktery za sebou nechaji.  Kazdy si uklizi kolem sveho domu, ale na verejnych prostranstvich je to uz vubec nezajima a kde nechaji odpad, tam zustane.

Sbazime se jeste chvili najit vodopady, ale zacina se stmivat a tak hledame byvak.  Nechazime misto na dost oteverene plose az v 2500m nad morem po male offroadove vlozce u male ricky.  Hodne fouka a tak se rozhodujeme udelat ohez v obrovske betonove trobce, ktera chatra opodal.  Vytvarime tim v noci kuzel svetla, ktrey oranzove osvetluje nocni krajinu.  Pres den jsme podcenili vysokohorske slunce z pekne si spalili xichty do ruda, jeste ze me zustal v aute Pantenol z minule vypravy…

 

Moc jsme nenaspali.   V noci foukal silny vitr, ktery prichazel ve zvlastnich poryvech.   Jednou se mu malem podarilo zavrit stresni stan I s nami v nem.  K ranu poryvy utichaji a tak protahujem vstavani az na devet.  Planujeme rychly prejezd zbytku Zargosu a dojezd k Perskemu zalivu v Busheru.  Rano se chceme jeste podivat na Ztraceny Raj.  Mirek vzpomina na Durellovu knihu a doufame v dinosaury.

Hned po vyjezdu najdeme znacku v anglictine na Margoonske vodopady, o kterych jsme se domnivali, ze jsme je vecer nekde prejeli a uz nedoufali v jejich spatreni.

Poustime se po znacce a dostavame se do nadhernych udoli s kopci posetymi kvetoucimi ovocnymi sady, rickami a obcasnymi zuby zchatralych hor.  Brzy se dostavame k Margooonskym vodopadum, ktere jsou schovany za stejnojmenou prastarou vesnickou s domy z hliny a kamenu.  Voda pada ze skal zhruba ze 60ti metrove vyse a rozpada se na mini vodopady u upati.  Je to skvostny pohled.  Mame slunecne pocasi, je krasne teplo a jsme u vodopadu sami.  Po chvilce foceni nevaham a jen v trenyrkach do nich lezou.  Jsou naprosto ledove, az zarvu bolesti kdyz na me ten studeny naval vody spadne.  Chvili pozuju pro kameru a pak si jdu zaplavat do jedne z tunek pod vodopadem.  Voda ma snad jen par stupnu, ale citim se jako znovuzrozeny.  Chvili se jeste kochame pohledy a jdme zpatky k autu.  Rozhodujeme se nejet dal k Raji, jelikoz mame pocit, ze jsme uz jeden videli a jelikoz by nas vzal moc na Vychod k Shirazu a my pak museli jet stejnou cestou k Perskemu zalivu a zpet.  Sjizdime k Arkadanu, ktera nas bere pres 2900mnm sedlo s dalsim skvelym vyhledem, kde se marne snazime najit bile znacenou cesto-pistu na zapad do Nurabadu.  Je to jenom 50km zkratka na hlavni silnici, ktera nam usetri dlouhou cestu k jizni spojce na Busherh.  Prejizdime mesto 2x a kazdy koho se zeptame nas posila nekam jinam.  Kdyz ani turisticke informace, ktere se z cista jasna obevily za mesteckem nevi a ukazujou dalsi smer chapeme, ze pruvodce ma asi pravdu co se tyce Irancu a smeru.  Oni proste nepriznaji, ze nevi, tak Vas poslou nejlepsim smerem, o kteram si mysli ze je spravny, aby nevypadali hloupe.  Zapiname vlastni zdroje, GPS a hruby odhad a poustime se na zapad podle sipky kompasu.  Trefime na malou asfaltku, ktrea konci ve vesnici, kousme se vracime a nachazime sirokou sterkovou cestu vedouci za horizont.  Poustime se po piste a serpentynama k=se zakusujeme hloubeji a hloubeji do Zagrosu.  Po 10km I tato cesta konci ve vesnici, tak opet couvame po rozdani sponzorskych nloku a tuzek a narazime na uzkou hrebenovku po ktere jezdi obdelavat mistni sva policka.  Po chvili narazime na bagry, ktere cestu rozsiruji, asi tu jednou povede opravdova cesta a oni si ji uz zaznacili do mapy…

Oteviraji se pred nama nove a nove udoli, kanony, brody a sedla a zaciname tusit, ze Zaliv dnes nebude.  Nad jednim udolim potkavame dedu, ktereho se ptame na Numabad, on ochotne ukazuje a nez se nadejeme naskakuje do auta a chce se s nami odvezt.  Bereme ho par kilometru niz a on nas dobrosrdecne zve na caj.  Tentokrat prjimame a jsme vedeni k velkemu stanu obklopeneho agresivne stekajicimi psi, kozami a slepicema.  Pochopime, ze deda patri k nomadum, kterei na jare tahnou z horkych jiznich oblasti se svymi zviraty do Zagrosu.  Deda vyhani slepice ze dvou persanu, ktere nachazime ve stanu, podava nam tradicni tvrde postare na opreni a vola neco za stan.  Za chvili prichazi dcerka, ktera neco brumla a nevypada, ze by nas videla exra rada a zacina rozdelavat ohen s pomoci benzinu a za chvili se vari voda na caj.  Mirne trapnou konverzacni situaci kdy deda mluvi jenom farsi a my zkousime vse ostatni rozsekava synek, ktery si za nama sedan a koberec a zajima se jak o fotak, tak o muj sovnik.  Pomoci nej si trochu pokecame, on snazice se o cteni ceskych slov, coz mu dost slo a ja o lamanou farsi.  Ptam se ho na vek, on chvili pocita a pak rika 20.  Vypada spis na nas vek, tak nevim jestli nezna svuj vek, nebo je to dusledek tezke prace a prostredi.  Stejne jako vsichni jeho vrstevnici, ale reaguje na kouzelne slovicko Czechoslovakia vyctem nekolika fotbalistu jako Nedved, Rosicky a Koller.

Dcerka prinese caj a zase poodejde, ja nabidnu kavove oplatky od Orionu a nejak nam dojde konverzace. Klucina mi ve slovniku ukazuje frazi, ktera se pta at zustanem na veceri, ale odmitame castecne tlaceni casem a castecne z obav, ze bychom tam jeste nekolik hodin sedeli a nevedeli jak komunikovat.  Zvedame se a mam pocit ze ze vsech opada troche napeti.  Zase se vsichni smejeme, deda nam na horizontu ukazuje, kterou pistou se dostaneme na hlavni a loucime se tradicnim, Choda, pevnym stiskem a rukou na sdci.

Za pul hodiny dojizdime na asphalt a odsud se dostavame do Nurabadu.  Klesli jsme na 500mnm, je skoro 7 vecer, ale porad je nezvykle dusno.  Krajina se take meni.  Ve vzduchu je citit omamnou vuni pomerancu a zacinaji se ukazovat palmy.  Musime otevrit vsechny okna, abychom se v Plechovce nezalkli.  Jeste pred 20 hodinama jsme o 100km na sever klepali v noci kosu a ted bychom dali nevim co za kratasy, ktere se zde ovsem nenosi…

Cestou a Bushehr kupujeme u cesty pomerance a prodavac se divi proc tam jedeme, jsme snad z Atomoveho Institutu?  Vzpominame si na konverzaci s klukama v Kandovanu, kde jsme se na Bushehr ptali a taky delali narazky na atom.  Asi nam neco uteklo a Bushehr budeasi mit jednu z tech novych atomovych elektraren, o kterych se tak mluvi.  Moc se tam nechceme plect s anglickym jeepem a fotaky a tak premyslime nad zmenou planu.  Piknikari v Zagrosu nam doporucili severnejsi meslo Bandar Gonaveh, ktere ma byt velice hezke a tak se zamerime na nej.  Situaci resi policiste v Eckovem mercedesu, ktere predjizdime navzdory rudemu hadovi na jejich majaku, ktereho prehledneme.  Jeste se na ne blbe zubim kdyz je ve stovce predjizdime…  Nenechaji si to libit a rychle se dostavaji pred nas a zapnou dalsiho hada.  Pochopime situaci, zastavujeme a cekame pruser.  Navic nemuzu najit pas, tak predavam jenom Karnet.  Kouzelne slovicko Czechoslovakia vyloudi usmev a za chvilku salutuji a preji ‘welcome and enjoy Iran’.  Ptam se jich lamanou farsi, co je pro turistu hezci, jesli B., nebo B.G. a vsichni svorne souhlasi, ze BG.  Uz to neresime a na pristi planujeme zabocit na severozapad

Zacina se opet seserovat, fialove cervanky barvi oblohu nad misty kde ocekavame Zaliv a rozhodujeme se neudelat stejnou chybu jako vcera a najit kemp za svetla.  Do oka nam padne mala pista vedouci polovyschlou rickou vedouci k horam a k necemu co  zdali vypada jako kanon na druhou stranu od hlavni. A behem 5 minut dojizdime na krasny byvak do zahybu reky u brodu se zubatou skalou v pozadi.  Rozdelavame ohen, zapalujeme malou cestovni dymku s jablecnym tabakem, kterou jsem koupil pred par dny a varime caj.  Vychazi hvezdy, my pokurujeme jenom v tricku, jelikoz je porad horko.  Rozhodneme se pro koupani v nocni rece kde smyjeme prach z dnesnich pist a koukame do pruvodce co nas ceka dal.  Zitra to bude Zaliv, kde dosahneme kousek nad 29 rovnik, nejjiznejsi bodu nasi expedice a pak uz se pomalu, ale delsi cestou budeme vracet na sever pres Shiraz, Persepolis a Yazd do Teheranu.  Mame za sebou tyden v Iranu, ktery prinesl zazitku na mesice a nevime co si vic jeste z teto cesty prat.  Mame jeste ale dalsi 2 tydny pred sebou a tak toho jeste bude asi dost.

 

 

Nedele?

 

Skvela tepla noc, budim se v rozeplem spacaku a teplota uz zase dosahuje k 20ti.  Sjizdime k mori, ktere je jeste asi 100km daleko.  Po pak kilometrech prijedeme k obrovskemu srazu.  Nahore je 600m nad morem, dole 100.  Zacinam chapat pojem Iranska plosina.  Celou dobu se v Iranu pohybujeme mezi 1200-2900m.  Az ted jsme klesli na 600 a ceka nas traverzovani dolu k mori.  Po pulhodine 180 stupnovych seprpentin jsme dole se skvelym vyhledem na hory za nami.  Teplota opet prudce roste, projizdime palmovymi haji, u cesty mavaji prodavaci cerstvych datli a pomerancu a tu a tam vydime oranzovy plamen horiciho plynu u ropne veze.  Nechvame palmovy les za nami a krajina se meni k horsimu.  Teplota prekracuje 30 stupnu, kolem nas ubiha monotonni sucha kamenita krajina a v dali vidime obrovske tovarny.  Jedna z nich smrdi tak moc sirovodikem, ze se nam vali slzy do oci.  Zacinam litovat, ze vubec k zalivu jedem. Pruvodce uvadi, Iranci nemaji ve zvyku travit cas u more, tak spis cekame pristavy a fabriky.  Dorazime do Bandar Gonavehu kolem desate.  Mesto vypada dost neutesene, ale u more nas prekvapi proutene budky proti slunci, altanky, par stanu mistnich a svete div se pisecna plaz.  Plaz se vine nekolik kilometru a je nutno rict, ze je plan odpadku. Tu a tam vidime par koupajicich a pada muj posledni mytus o Iranu, kdyz nas prijde privitata tricatnik jenom v plavkach.  Vidime jich tu vic a dokonce zahledneme I par zen ve stejnem miste, kde se koupaji muzi.  Mytus plazi pro zeny a muze opet neni pravdou.  Devce ma sice kalhoty, dlouhe triko a koupaci cepici a jeji mama je v mori primo v cadoru, ale muzi kolem jim nikterak nevadi.

Sjizdime k plazi za morem, ktera je delena od souse vyschlym chotem, preds jeho stred vede kamenita cesticka.  Nevaham a skacu do vln, voda je tepla a s radosti smyvam prach hor.

Varime si caj a piknikujem s vyhledem na more a pristav.  Po poledni se slunce zacne

opirat plnou vervou, nase neopalena kuze dostava co proto a tak se menime plan byvaku u more a rozhodujeme se vratit do hor na Shiraz.  Pri tocicimmanevru zajizdim do Chotu, ktery predtim zkousim na tvrdost a k me hruze pode mnou praskne vrchni skraloup a defik se propadne do mazleveho jilu az po naraznik a diferencial.  Zkousim se vyhrabat na uzaverku a redukci ale predni kola se propadaji jeste hloubeji.  Vypinam motor at nenadelam jeste vic skody a s busicim srdcem obhlizim situaci.  Predni kola jsou vcucnuty do lepiveho jilu, leve zadni taktez, ale dobra zprava, prave zadni zustalo na pevne pude.  Navijak nepomuze, prede mnou je 500 metru chotu a tak je cas vytahnou t vyjezdove mrize.  Pul hodiny na pecicim slunci vyhrabavame jil pod koly.  Niz je mekci a mekci, az se meni ve spinavou vodu.  Hrozim se ze se pri vyjezdu propadnu jeste niz a budu muset do mesta pro nakladak.  Cpu pod kola bavlavy a tlacim je niz, bahno je vcucava a ale nakonec s emi podari vytvorit pevnejsi pudu na kterou kladu mrize, jednu pod najzapadlejsi predni a jednu pod zadni kolo.  Dvakrat se mi nedari vyjet, mriz se potapi do bahnaa trci skoro vertikalne nahoru, kde se zachytava o podbeh dveri.  Napotreti davam motoru plny kotel, Wisenty zabiraji za kameny a mrize, defik sebou cukne a vyskoci zpet na cestu.  Zablaceni a spaleni sluncem si oddychujeme, cistime sebe I plechy v mori a prchame pred sluncem.  Neuvedomujeme si ovsem, ze, na plazi je vzduch chlazen morem. PO10km zazivame opravdovou vyhen, teplta venku I v aute presahuje 40 stupnu,  neni jak chladit, tak doufame v rychlou cestu na Plosinu.  Te se nam nedostava, stare nakladaky a Paykany blokuji cestu a tak se do 100 metru dostavame az k veceru.  Vlahy vitr z hor chladi jak nas tak Land Rover, kteremu zacina smrdet olej pod kapotou a brzdove desticky.  Trva nam jeste dalsi dve hodiny nez vystoupame apet do 2000 metru serpentynovitou cestou zpet do Zargosu a nachazime prijemny kemp za brodem u ricky 30km pred Shirazem.  Vecer se sklidnujeme dalsi dymkou a osvezujicim cajem a znaveni zalizeme pomerne brzy do stanu.

 

Dal nas ceka Shiraz, Persepolis a okolni pamatky perske rise, Yazd a okolni poust a prejez pres Quom do Teheranu.

Tak zase za par dni…

 

Si-a-Seh Bringe in Esfahan

Chess Players in Esfahan

Iranians are always keen to pose for a photo and loving it.

Enamelled copperware artist at work in his shop in Esfahan

Mirek with artist and shop keeper from whome he just purchsed a picture.

Bazaar-e-Bozorg, Esfahan

Interior of Shaik Loftollah Mosque, Esfahan

Immam Mosque, Esfahan

Immam Mosque at night, Esfahan

Bazaar-a-Bozorg, Esfahan

Mirek with pipe smokers in Zagros Mouintains

Shepherds and his sheeps in Zagros Mountains

Margoon Waterfall, Zagros mountains

2700m in Zagros

In nomad’s tent in Zagros

Orange seller on the way to Persian Gulf

110km from our Southernmost point

Donkeys in the wheet fields of the Gulf

A close shave… Stuck in the chot, Persian Gulf

Relaxing with Shisha after a long day

ENGLISH VERSION

I’m afraid due to lack of time for writting, I will have to give up on English version for time beeing and finnish it off upon my return to Europe.  Sorry…

 

TABRIZ a KANDOVAN

 

Tabriz nam pripravil dalsi adrenalinovy prujezd mestem a tezky oci palici smog, jemuz se vysmivaji merice znecisteni vzduchu s plakaty mucedniku.  Jejich barevne barometry ukazovaly zelenou - velmi cisty vzduch.  Nechtel bych tudy projizdet kdyz vylezou k cervene.
Po dvou projezdech kolem Bazaaru se nam dari parkovat a pozorovani zvedavymi pohledy se vnorujeme do mumraje tisicu a jednim kramem.  Dneska to nebudou koberce, ale kombinacky, baterky a fantasticke pistaciove orisky.  Tabrizsky bazaar je prvnim ktery jsem navstivil a kde se prodavaci jenom usmivaji, zdravi a nenuti nakupovat.  Chybi tu arabske ,My friend, my friend, very good deal for you’ a nekolihodinove prolizani kramku se meni v prijemnou udalost proplnenou komlimenty a minikonverzacema.  Nachazime malou saslikarnu a davame si prvni xxxxxxxxxx skopovy mlety kebab.
Po bazaru se snazime najit internet a vychazime do hlavnich ulic.  Nevim kolikrat slysim ‘Welcome to Iran, have a nice day in Tabriz a Hello!’a lidi ptajici se na nasi narodnost a jmena.  Jedna rodinka se tremi detmi nas zve na obed domu, ale slusne odmitame,jelikoz se chceme dostat do vecera ven z mesta. 
Nedari se najit internet a vypada toze nam neni nikdo schopen poradit, kdyz se obevi nas spasitel v podobe mladeho urednicka s velmi lamanou anglictinou, ktery slysel, ze se snazime neco najit.  Na trikrat nas provazi mestem, jelikoz plno obchodu ma zavreno - je pry dnes velky statni svatek, jehoz smysl nam unika.  Zavede nas do internet kavarny a jak se obevil tak mizi.  Ani mu poradne nestacime podekovat.  Zvladneme maily pri nabizenych datlovych susenkach a zastavujeme se na shishu, kde se hned seznamujeme a fotime s mistnimi.  Digitaly tu moc nefrci, tak za ukazani obraku na monitoru ziskavame dalsi a dalsi povoleni k foceni. Thank you, thank you ozyva se po kazdem zmacknuti spouste.  Loucime se s dedulama a ztracime se pri hledani auta.  S pomoci dalsich ochotnych Tabrizanu a mapy jej nachazime a absolvujeme dalsi pekelnou jizdu  mestem.  Jedeme jenom 40km do horske vesnicky Kandovan.  Vesnice je polozena 2200m nad morem pod 3700m vysokou horou.  Cesta je narocna a obsypana piknikujicimi Irancanami.  Sotva se tam vyhrabeme, jelikoz nam prestava tahnout auto.  Kvalita iranske nafty je opravdu slabsi.  Kandovan nam naskytne uzasny vyhled na jelanovite kamenne utvary, ve kterych se stejne jako v Turecke Kapidoncii stale bydli, pod vesnickou tece ricka u ktere opet kempuji zastupy lokalnich turistu, popijejicich caj, kourici vodni dymky a diskutujicich v kruhu rodiny.
Prijizdime opet dost pozde a stihneme akorat veceri v nejake lepsi restauraci v casti vesnicky jez byla proti vsem zakonum o zachovani tradice premenena v drahy hotel a atrakci.  Turismus nam zde nevadi, jsme tu jedini cizinci v davu Persanu.
Schazime k ricce kde jsme zaparkovali mezi mistnimi a rozhodneme se dat si caj.  Okamzite jsme obstoupeni nekolika rodinami z nichz vetsina osazenstva mluvi anglicky. 
Dostavame caj, obednavame nargilu a jsme dotazovani na spoustu zvedavych otazek na temata jako jak jsme se sem dostali, co si myslime o Iranu a hlavne proc jsme se rozhodli do Iranu jet.  Trochu vahame s odpovedi, ale nasi hostitele jsou si dobre vedomi spatneho jmena, ktere Iran ve svete ma a snazi se uvest veci na spravnou miru.  Jak situaci komentuje jeden z mladsi generace, Iran neni o vlade, ale o Irancich a my mu pri kroupani doma pecenych zakusku a misek s orisky nemuzeme dat vic za pravdu.  Toto mimojine sumarizuje nasi konverzaci u vecere, kde jsme srovnavali Irance, libyjce, Thajce a jine narody ktere jsme za poslednich par let stihli navstivit.  Zjistili jsme, ze lide jsou vseobecne dobri a privetivy, pokud k nim clovek pristupuje s dobrymi umysly a nesnazi se jim vyvrazdit rodinu bomabrdovanim z 20ti kilometrove vysky…
Pri caji a rozhovorech dostavame zajimave typy na atrakce neuvadene v pruvodcich a je nam vysvetleno, ze dnes je prvni den svatku a zitra je dalsi a jeste vetsi.  V prekladu ‘Den prirody’ se slavi 1.4. a je to s nejvetsi pravdepodobnosti privitani jara.  Lide pry na sebe hazou kvetiny a ,ruzne rostliny’ a jezdi mimo mesto kempovat a piknikovat.  Takze tu mame zitra ocekavat zastupy.
Nasi novi pratele se rozjizdeji, jelikoz jsou vsichni z Tabrizu a davaji nam kontakty v pripade, ze bychom potrebovali nejakou pomoc.
Vracime se do kempu debatujice o tom kolik pozitivnich udalosti jsme zazili za jeden den.  To jich mame pred sebou jeste dvacet.
Kemp se I za tmy zacina zaplnovat, lide se svymi rodinama posedavaji kolem ohne, nekteri zpivaji, jinni se smejou ci jen tak plkaji.  Par se s nami snazi dat do reci, ale nase nulova znalost farsi je nam prekazkou.  Varime caj, dame si particku sachu, kterou se zajmem sleduji sousedi, ale brzy zacina byt zima a tak lezeme do stanu.  Stresni stan budi dost rozruch a mame dalsi zajemce o informace.   Rano bude sranda.  Je jedna hodina v noci, auta stale prijizdeji, venku je k nule, sviti hvezdy a Iranci zpivaji.

 

1.4.
Moc jsme nenaspali.  Auta porad prijizdeji a kazetaky se zpivanim neutichavaji ani k ranu.  Vzbudime se obklopeni auty a stany.  Mirek leze prvni ze stanu a uz slysim male holcicky jak si trenuji ‘My name is Ismil…’  Sousedi se hned shromazduji a zacina kolotoc otazek, bohuzel jenom jeden z nich mluvi anglicky a nase farzi nema sanci.  Po chvili se rozchazeji, ale kazdych par minut se nektery z nich vraci s dalsi otazkou na nas, auto, ci stresni stan.   Rodinka pres cestu porad pokukuje a za chvili si nas prijdou vyfotit.  Jsme tady v Kandovanu vsichni turisti, ale mame pocit, ze my jsme hlavni atrakci.  Vyuzivame toho a vytahujeme vlastni fotaky a video.  Nikdy jsme nevidel narod ktery by se tak rad fotografoval, sami se nam stavi pred objektiv a ptaji se jestli bychom je mohli vyfotit.  Jako by fakt, ze si jejich obrazky vyvezeme ze zeme z ktere sami nemuzou nejak vnitrne uspokojoval.
Jsem pozvani na caj a vyrazime na obchuzku vesnice.  Ta je velice zajimava, shluky jehlancovitych kamennych utvaru v niz jsou vydloubany mistnosti a ktere jsou kaskadovite postaveny nad sebou a propojeny schodami a pruchodami.  Jejich obyvatele ziji tradicnim zivotem, vsude kolem se hemzi slepice, osli a musime se vyhybat hnojistim.  Mistni  nejsou moc z nasi navstevy nadseni a Iranci, kteri kempuji pod vesnici u reky sem vubec nechodi.  Necitime se zde zvani, dvakrat z nas vyloudi poplatek 10 000IR za ukazani pokoje, ale vsichni se tvari strasne otravene a tak se vracime k autu. 
Podari se me rozesmat kemp, kdyz jednoho ze sousedu, ktery cele rano spravuje kozi dech nazvu pri foceni Mechanic Iran.  Prezdivka se k vseobecnemu pobaveni chyta.
Balime byvak, loucime se se vsemi podanim ruky a nasledocnym mirnym uklonkem s rukou na srdci, jsme obdarovani dalsi hromadou orisku, ovoce a zavarenych okurek a vyjizdime.
Vypada to ze je cely Iran na nohou, auta smeruji vsemi smery a Iranci okupuji jakykolik kousek zelene pikniky.  Panuje vseobecne nadseni, vsichni blikaji, troubi a mavaji jeden na druheho, vlajky vlajou a kdekoliv se zastavime jsme opet zdraveni a vyptavani se na nejruznejsi otazky.  Dva mladi Iranci s nami toci video a nejsou k zastaveni s focenim.  Louci se s nami Irasky 3mi polibky fousy na fousy…
Na ceste ke Takht-A_Soleiman, ktery je cilem nasi cesty jedeme nesmirne opatrne, jelikoz je zaplnena  oslavujicimi lidmi a bandickami preadrelinovanych motrokaru.  Jak oznacil jeden z nasich vcerejsich spolecniku Iransky Den Prirody ‘It is a mad traffic day’.
Dostavame se taky k problemu nafty. Za A) je opravdu pochybne kvality a velmi spatne tahne, jedem vetsinu casu 70-80km/h a za B) hlavne na ceste z Kandovanu nikde neni.  Naftove cerpadla jsou u kazdeho mestecka, ale dnes nikde v okoli Myiandoabu zadnou nemaji.  Nevim jestli je to zapricineno 2mi statnimi svatky, nebo nepravidelnymi dodavkami do teto odlehle kurdske oblasti.  Z prvnich 3 pump nas vyhnali s prazdnou, na ctvrte, kdyz uz nam dochazela se nad nami smiloval mlady pumpar a cepuje nam zadarmo 10 litru. Jdeme tvrde na taktiku smutnych oci a vyrazime z neprijemenho pumpare u dalsi pumpy jeste extra 12 litru.  Na kandaky bychom dojeli asi az zpet k dalnici na Zanjan, ale nastesti u Shahin Deznu narazime na vesleho pumpare, ktery nas zdravi  netradicne ‘hi, hello, hail Hitler!’ Vesely Azeri nam k plne nadrzi a kanystrum jeste nabidne skvely caj.  Zavdecuju se slovicky a frazemi ze slovniku a jsme zase na ceste.
Ta uz ubiha poklidne, davy se pomalu rozpousteji, devcata v barevnych kurdskych dresech naskakji s rodinou na traktory a jedou domu.  My se opet skrabeme nahoru a dolu kolem 2000 metru nad morem az dojizdime do Soleimanovi.  Prvni atrakci je Soleimanovo vezeni, coz je 2600m vysoka vyhasla sopka s hlubokym kraterem smrdicim sirou.  Nahoru proudi davy jako by to bylo nejake nabozenske putovni misto.  Na ceste nahoru jsme opet zdraveni na kazdem kroku a mlady Kurd, ktery se hrde hlasi ke svym korenum nam dela pruvodce.  Zahledneme prvni evropske turisty, ale nestihneme s nimi prohodit slova, jelikoz padi dolu.  Nahore se otevre skvely vyhled na krater a okolni hory.
  Mladici se bavi hazenim petard do krateru, ktere vydavaji ohlusujici ozvenu a predstavuje se me dalsi student, kter me sam od sebe ukazuje svoji obcanku.  Zprvu nechapu proc, ale ukazuje na druhou starnu krateru a na sve prijmeni v obcance a dochazi mi ze ukazuje na male modre graffiti asi 20 metru pod vrcholem krateru.  Je to sopecny grafitak, hrdy na svuj vykon.  Lamanou anglictinou vysvetluje jak se na lane spoustel do krateru aby na nej mohl nasprejovat svoje jmeno.  Dalsi fota, podani rukou a zase fota.  Zaciname si pripadat jako hodne oblibene vladni navsteva.  Na ceste dolu nas dokonce oslovuji I devcata, kterym jsme se doposud z neznalosti pomeru vyhybali.  Jak uz popisovali jini cestovatele, opravdu pouzivaji nekolirat vice make upu nez ty evropske.  Tezko rict, jestli je to nedostatkem zkusenosti, nebo ukazkou ticheho odporu vuci narizenim, ktere je teoreticky zakazuji.  V kazdem pripade jsme si vsimli, ze vse americke je tu velmi oblibene.  Jezdi tu plno Cadilacu a nejvetsi borci nosi kovbojske klobouky typu J.R.
Odpoledne dorazime do samotneho Takhtu, ktery je pamatkou Unesca.  Je to pevnost a chram datujici se do 3 stoleti n.l., ktery slouzil Sasanske Persii jako centrun Zoroastrismu.  Jeho idealni polohu v 2200m nad morem zarucovalo zastoupeni vsech elementu zeme.  Voda, ac nepitna zde vyvera ze stareho karteru jeste I v dnesni dobe a kolem jezera, ktere vytvorila je cela pevnost postavena.  Dalsim elementem je vsudy pritomny silny vitr a diky sopecne cinosti a uchazejicim plynum je zde zastoupen i element posledni a to ohen.  Plyn stari Persane hnali keramickymi trubkami do jedne ze svatyni, kde svitl jako vecny ohen Zoroastrismu.  Ten uhasl az v 13 stoleti, kdy pevnost dobyli Mongolove.
Pamatka je to zajimava, ale ne moc zachovala.  Diky sve poloze mezi 3 tisicovymi horami, nad nimiz se konecne zvedla mlha a smog jez nas posledni 3 dny doprovazel je to ale zatim jeden z vrcholu nasi cesty.
Jako vsude jinde nam neni doprana minuta klidu a jsme fotografovani a zdraveni na kazdem kroku.  Opet se stavame hlavni atrakci pro vecne a az detinsky zvedave Irancany.
Menime puvodni plan a diky silnemu a studenemu vetru u Tashkt a Suleimana pri zapadu slunce vyrazime hledat kemp.  Prekonavame 2600 metru vysoky prusmyk s nadhernymi vyhledy na hory a o 1000 metru nize nachazime idealni misto na klidny byvak s prvnim ohnem.
Zitra nas ceka pejezd na Jih do Esfahanu, tak jdem spat at jsme cili.

 

02.04.2008
Vstavame bez budku s prvnim sluncem, varime kavu a zdravime ovcaka, ktery se k nam pomalu priblizoval se svymi ovci.  Zkousim par frazi o pocasi, cimz ho rozesmeju a davame mu par malickosti, jelikoz kavu I cigarety slusne odmita.  Asi prekvapen nasi pohostinnosti nas chce pozvat do sveho pribytku do nedaleke vesnicky.  Ukazuje pri tom na male jehne s tim ze ho zarizne a udela hostinu.  Castecne z obav o nabourani casoveho planu na ceste do Esfahanu a castecne z litosti nad jehnetem odmitame.  Opakuje nabidku jeste jednou, coz asi znamena, ze to mysli opravdu vazne.  Opet odmitneme a vyrazime na na Zanjan, kde se vracime na dalnici.100 km k Z jsou velice malebne, s cestickou klikatici se horami do 2000 mnm.
Z dalnice uz je to rychla jizda smerem na Teheran.  Dalnice se plati, ale stoji asi jenom dolar za celou cestu do Esfahanu a jsou v lepsim stavu nez nase D1.  Co par kilometru sedi policista na zidli s ocelovou konstrukci se stinitkem za zady a pozoruje projizdejici auta.  Kazdou chvili je videt policista s radarem.  Bud tu maji Krystofa, nebo je to dost policejni stat, ale vliv na moralku ridicu to ma zasadni. Nikdo si nedovoli prekrocit limit 120km/h a za 1000km nevidime jedinou bouracku.  Mozna neco co bychom potrebovali doma…
 Pumpy jsou jenom kazdych 100km a ackoliv kazda ma naftove cerpadlo, ne kazda ma naftu (takze opet doporucuju brat kde je).  My museli na jedne sjet z dalnice na off-road a vratit se na spojku, kde jsme nacepovali na druhe strane dalnice, jelikoz v nasem smeru nafta dosla.
Na Esfahan volime primou cestu na jih a ne zajizdku dalnici na Teheran a v Takestanu hledame cesticku na Saveh, kde se opet napojujeme na dalnici.  Usetri nam to 200km a ackoliv je to cesta nudnou nahorni plosinou preplanena smardlavymi starymi kamiony, drzime se na 90km/h, setrime cas a dojizdime do Esfahanu za svetla.

 
Ted vyrazime na Esfahan a pak se Vam ozvu z Perskeho zalivu ci Shirazu

Gold market quarter in Tabriz Bazaar

With locals in Shasha tea house, Tabriz

Friendly Iranian tourists in mountain village of Kandovan

Kandovan

Defender in front of the Taksht-a Suleiman

View from the old volcano (Soloman’s Prison)

Mountains we pass on the way to Esfahan

Night fire at our camp in the mountains

ENGLISH VERSION:
Tabriz – Esfahan .
                                               
In the beginning I will have to note that it is getting impossible to write in detail in two on the go, so English version will be slightly shorter.  I will edit it on the return to CZ and upload as a new post.

 

Tabriz has greeted us with the rather bad smog, defining the smog-o-meter which announces clean air and no pollution.
We diving into the bazaar, which is huge, few miles in area and which sells everything from spices to carpets.  We spend few hours browsing its tiny streets and I’m amazed how easy going local sellers are.  They greet us, but there isn’t tha familiar pressure of Marakesh,  Fes and Damascus bazaars.  No ‘Good deals’ and ‘special price for you my friend’.  Just peaceful smiles and curiosity.
I must have been the first foreigner buying here only few packs of batteries and pair of pliers, but nobody minds.  After bazaar we setting of in search of internet.  We are being

greeted, asked for a nationality and names on every step.  A family of an mid aged man, his wife and 3 children is inviting us for a lunch in his home, but politely we are refusing.   We had a great lamb kebab few minutes earlier. One young Iranian offers to take us to nearest internet café, which is turning to be a half an hour job as most of them are closed due to a state religious holiday, which meaning I’m unable to source out.

Internet is very fast here and you can access any western web site.  Emails are being delivered instantly without a days ‘translation’ delay as in Libya .

From Esfahan we set of to Kandovan, the mountain village with chimney like eroded rock formations which have been used for centuries as houses.  As it is a two day state holiday as we are being explained Iranians flock to similar places in thousands.  The traffic is bad, but we are surprised by Iranians camping and picknicking on just every green area from Tabriz to the mountains, drinking tea and smoking Shishas.

We arrive to Kandovan by the dusk and pitching on the small campsite by the river in 2200m above the sea level.  We can see the reminds of snow, but it isn’t too cold.

We are setting off to check the rock houses but it is too dark, so end up in nice restaurant on the edge of the village for yet another shashlik and local equivalent of Coca Cola Zan Zan.

We stop off for a tea on the way back and are immediately surrounded by friendly and English speaking family.  They ask everything form who are we to why are we here and more.   We are being offered tea and excellent home made sweets and cakes.  More people are gathering and listening, we take some photos and after finishing the tea and shisha with locals we are let off with few phone numbers and emails back to the camp.

There more Iranians arrive, it seems they are getting ready for tomorrow ‘Nature day’.

We are too tired to accept another invitation by another family and slip to a roof tent.

 

We don’t sleep much.  More families are arriving overnight, the car engines mixed with loud music and singing doesn’t die off even in the early hours.

We give up trying to sleep and getting off the tent with the sunrise.  Even before we et out I hear little girl practicing: ‘My name is Ismil..’

Once we’re out of the tent we are becoming the centre of the interest.  We are all tourists in Kandovan, but it seems we are the main attraction.  People ask all sorts of question, but there is only one English speaker, so soon they start giving up.  Even then some of them return and try to chat, asking about Land Rover, roof tent and ourselves.

We pack up the tent and start to explore the village.  Iranians themselves don’t seem to be going there, they just admire it from distance and we soon starting to realize we aren’t exactly welcomed to this Azeri populated village.

We return to camp, say our goodbyes after being photographed and treated with more food and tea and setting off South to historical site of Takht a Suleiman.

This is a 300 km long all day’s drive through picturesque mountains, valleys full of partying Iranians, which drive all over the country, flashing lights, waving and smiling at each other. 

Yet again we are being treated with hospitality and never ending near child like curiosity of Iranians every time we stop off for a break or photo before we reach Suleiman.

Just before the village there is an old volcano, with massive 50 metre crater smelling of sulphur, where all passer bys from 2-102 years old seem to climb. We feel like a rock stars greeted and photographed along the way and things won’t change in actual Takht-a-Suleiman, which from the 3^rd century acted as a centre of Zoroastrism in the Sasanian Persian Empire. All the elements can be found here; the earth on which it was build, ever present wind from surrounding 3200 meters high mountains, water as the fort has been build around a volcanic lake and fire, coming from volcanic gases which old Sasanians diverter in ceramic pipes to the main altar of Zoroastrism as an Eternal flame.

The site is a Unesco listed site and with haze and smog finally disappearing became one of the highlights of the trip.

The strong wind has changed our plans and we decided to drive bit further in order to drop in altitude and escape the strong wind.  After an hour of drive we reach a small river where we find a perfect spot sheltered from wind by trees and some raised ground.

 

In the morning we get a visit by a shepherd and his flock to who tries to invite us to his home and he suggesting he kills a sheep for us and makes a feast.  Mostly sorry for the sheep we refuse and drive off towards Esfahan .  The day is devoted to a 800km transit mostly by motorways towards Teheran and then to Esfahan .  We are surprised by the good tarmac and a good driving behavior of  Iranians encouraged by countless police radar checks.  We nearly run out of petrol as the only pump station we find on the main motorway towards Teheran run dry and are forced to drive off road back to the junction in order to cross the motorway and get to the diesel on the other side.

The rest of the journey to Esfahan goes well and we reach it early in the evening, fail to find the hotel recommended by lonely planet as it went bust and accommodating ourselves in Hotel Pars on the main boulevard of Chahar Bagh-e Baia. The shower and European loo is a welcomed change to our camping habits and local food is absolutely delicious.  Can’t wait to explore the city itself tomorrow.

CESKA VERZE

29.3. rano vstavame v sedm hodin do krasneho a prekvapive tepleho dne a chceme byt brz na hranici.  Krasa Araratu a nasledovna foceni a toceni filmu nas ale zdrzi, takze se na hranici dostavame az pri druhe.

Z Turecke strany to jde rychle, vystupni razitka, kontrola Karnetu (bez nej evidentne nepusti do Iranu) a neodbytni prekupnici penez.  Po te nam otevrou zeleznou branu a vyjizdime na Iranskou stranu.  Zde se hned seznamujeme se sympatickou francouzskou rodinou, ktera projizdi Iranem na ceste do Ciny.  Budou 6 mesicu na ceste a maji sebou zhruba 10 ti leteho kluka a holcicku.  Vymnenime si informace a vyrazime zdolat byrokracii.

Iranska celnice je o mnoho civilizovanejsi nez Turecka – privita nas klimatizace a mramorova uvitaci hala.  Nekolik uredniku mluvi Anglicky a pomahaji nam vysvetlit situaci.  Celnik jenz nam otevrel branu si bere nase pasy a po par minutach zanaseni udaju do pocitace da na viza razitko, pridava zluty papir – vstupni dokument, jez je treba opatrovat a posila nas k ‘zasedaci komisi’ 5 uredniku, z nichz jenom jeden, kapo de la kampa prohlizi viza a Karnet.  Griluje frantika za rucne vyplnene udaje a chvali ceske uredniky za strojove tisteny….  Po te zapisuje na druhou stranu karnetu nejake udaje a posila ns do dalsi kancelare.  Zde se evidentne preklada do Farsi a zanasi udaje o Karnetu do pocitace.  Mlady urednik se mnou vybiha ven a kontroluje auto (PSZ a cislo podvozku).  Uspokojen nad zjistenymi informacemi me bere zpet do kancelare, kde nam trhaji spodni cast Karnetru (vstupni udaje), orazitkuji jej pridaji bily papirek ve farsi a posilaji nas zpet ke Kapovi.  Ten vse pochvalne odbruci a mlady urednik preklada, ze potrebujeme kopi viz a prvni strany pasu a jsem volni.  Ma to ale hacek.  Na celnici neni kopirka.  Proto urednici vysilaji francouze, jemuz sveruju I svuj pas aby zajel do nedalekeho mestecka Bazarganu to vse zkopirovat.  Za pul hodiny je frantik zpet, kapo s usmevem bere fotokopie a preje nam anglicky ‘Welcome to Iran and enjoy your stay’.  V mini bance primo v budove celnice menim dolary v kurzu 9100 za $1.  Lepsi nez ‘friendly’ kurzy mistnich neodbytnych vekslaku a vyrazime na Vychod.

Po prvnich 10 minutach zaciname chapat vyraz ‘V Iranu ridicak nic neznamena’.  Jezdi se zasadne bez blinkru, 3-4 rady ve dvou, v protismeru a vylozene plati heslo dravejsi vyhrava.  Marocti a Istambulsti ridici, ktere jsem dodnes povazoval za nejvetsi maniaky muzou blednout zavisti a klopit zraky studem..

Zastavujeme v Maku na vydychani prvnich 10 kilometru a tri o fous bouracek a snazime se najit saslikarnu a pekarnu.  Nedari se ani jedno, ale seznamujeme se s mladym horolezcem, ktery nam lamanou anglictinou vysvetluje pomery a predstavuje mistni delicatesu (jejiz jmeno mne ted unika), coz je vicemene bananovy koktejl s nastrouhanymi pistaciemi a zmrzlinou.  Zapominam na veskere pouceni o mlecnych vyrobcich na Vychod od Istanbulu a jeden si davam. Je vyborny a 4 hodiny po konzumaci stale ziju…

Horolezec nam ukazuje smer na nejblizsi vetsi benzinku.  K nasi uleve tam stoji kamiony a my jsme prioritne poukazani k naftovemu cerpadlu.  Pumpar nam vysvetluje, ze nam nemuze dat vice nez 30 litru nafty a v zadnem pripade nemuze dat do kanystru.  Je to pry zakazane (coz potvrzuje informaci z Horizons Unlimited). Nakonec ale jeden kanistr plni.  Za 30 litru platime 4000 Rijadu, coz je min nez pul dolaru.  Pridava mapu Teheranu jez stoji $3 a v Londyne za ni chteli 35 liber (takze doporucuju koupit mapy na miste.   Jsou stejne jako ukazatele cesty v anglictine I Farsi)

Vyrazime dal na Tabriz, ale diky nepochopitelnemu 2.5 hodin casovemu posunu zacina byt dost pozde.  Navic potkavame prvni vysledek dabelskych ridicskych schopnosti Irancanu.  Nehoda na hlavni ceste a nekazen ridicu, jez se ve 4 pruzich misto jednoho snazi predbehnout privedou celou akci do patove situace, jelikoz se neda jet ani dopredu, ani zpet.  Zadny problem pro Defika a pri pojuchavani mladych Irancu se poustime do prikopu a prasnou cestou zpet na jeste prasnejsi odbocku jez vede hodne zubizenou vesnickou.  Pri prvnim zastaveni se k nam hned hrnou ochotni domorodci kteri nam ukazuji smer.  Jeden na motocyklu znacky Kozi Dech se nabizi ze nas vyveze na krizovatku a ukase cestu.  Hrde se vsude zastavuje a ukazuje vuz cizincu, kterym pomaha.  Vsichni nas zdravi a usmivaji az mame pocit ze neco neni v poradku.  Samozrejme je, Nasr Shajne si vyzada nase autogramy a dava I svuj.  Asi mistni zvyk?  Davame mu za tu sluzbu tricko z Matadoru, ktere presne jak pruvodce popisuje 2x odmitne a potreti si jej s usmevem veme.

Sjedeme par kilometru smerem na Shot (snad to nebude platit pro nas) k rice, kde zakempujeme stale s vyhledem na spicku Araratu.  Nasleduje vecere, zdraveni nekolika projizdejicich mistnich a konec prvniho dne v Iranu.  Zatim jeste pozitivnejsi, nez jsme se docetli a nez jsme ocekavali.

 

Mobily stratily signal hned po prejeti hranice takze se muze ozvat jenom pres internet, ktery vypada ze je vsude.  Jak to bude s pristupem na ‘zapadni’ web stranky uvidime zitra.

 

Nedele 30.3.

Mame trochu zmatek v case, budik na sedmou zvoni do uplne tmy.  V Evrope se dnes prehazoval cas, ale mesity hodiny nemaji, tak to musime zjistit v Tabrizu.

K ranu prijelo nekolik aut, zvedave okukovali, ale pk zase odjeli.  Jednou se na horizontu objevil zeleny armadni jeep.  Po deseti minutach zase odjel.

Vyrazime smer Tabriz pistou pres Shot, napojujeme se na hlavni cestu (jez jsou v Iranu ve velmi dobrem stavu) a jsme prekvapeni relativni ukaznenosti ridicu, dokonce jsme zaznamenali I prvni pouziti blinkru.

Snazime se dostat pres hory k jezeru Orumiyeh, coz je Iranska verze Tureckeho zasaditeho jezera Van, ale pista konci ve vesnici pod horou, tak se vracime na hlavni na Tabriz.

Pri dalsim cepovani nafty (ktera je nakonec v kazdem mensim mestecku) po nas chteji Karnet, kde pridaji nesmyslne razitko na obal dokumentu a nechavaji nas nacepovat plnou i jeden kanystr (takze 30 litrovy limit asi ne uplne plati)

Dnes padla zvlastni inverse, ktera s tezkym Iranskym smogem vytvari  neproniknutelnou mlhu, jez bohuzel zastinuje tritisicove hory, kterymi projizdime.

Blizime se k Tabrizu, kde planujeme navstivit mistni prosluly Bazar a pak mame namireno do skalnich vesnicek u Kandovanu.

 RADKOVI ZACAL FUNGOVAT MOBIL< TAKZE MUZETE TEXTOVAT!!!

ENGLISH

 

Finding the Turkish/Iranian border isn’t difficult as it is very well marked along the way to Dogubeyazyt.  We set of early in the morning, but beautiful views of Ararat and close by mountains slowed us down as we kept stopping and taking pictures. We reached the Turkish border at Gurbulak, showed the Carnet which is needed in order to be allowed past the fence to Iranian side, had passports stamped waited a short while by the massive iron gate with the view of portraits of Islamic leaders.

The Iranian official who let us in took us into the entry hall which was in sharp contrast with Turkish huts decorated with marble and air conditioned.

We had our passports stamped, received yellow entry cards which are crucial to keep in the passport all the time and were showed to a main hall where a receiving commission is seated.  We were asked for carnet which was checked with car registration and VIN (make sure you know where it is on your car chassis), had the carnet stamped, import part torn off and were given the white car document (whose meaning I don’t know) and we were asked for photocopies of our visa and info pages (however, there isn’t a copy machine at the border, so I was send of  to the near town of Bazargan to fetch it.  It is therefore recommended to bring your own copy).  After handing the copies we were wished the ‘Pleasant stay in Iran’ and we set off towards unknown.  We exchanged some dollars (which still seem to be the preferred currency in Iran) at the rate of 9100 rials to $1 (which is a better rate to than of Turkish and Iranian handlers which were trying to persuade us of their superior exchange rates).

Bazargan isn’t what you would call exciting place and after handing the white car document we skipped it and went straight to Maku.  Immediately we realized the true meaning of the expression ‘The driving licence doesn’t mean anything in Iran’.  The traffic and road manners are devilish.  4 rows in two lanes, cut offs, and lack of indication wouldn’t be the worse scenario, however driving in the opposite direction in 2 lane high way is hard to swallow.  We didn’t buy the insurance on the border, but definitely will get one in Tabriz.   

Despite the terrible driving Iranians seem to be extremely friendly and we are overwhelmed by constant waving, smiles and attempts of help.  In the first restaurant we rae introduced toa delicious local banana milk shake with pistachio nuts and ice cream and talk about mountaineering in Elbros mountains….  Young Iranians are keen to speak English and although sometimes look bit distant it is always just a question of a first move in starting the conversation.

We are showed in direction to a fuel pump station and hope for a diesel (we filled up full in Turkey where price reaches 1.5 Eu per litre as we were told the diesel is hard to find in Iran).

The diesel station 4km past Maku has diesel and we were allowed to fill 30 litres (which we were told is a limit for tourists).  We tried to fill the jerries but again were refused on the grounds that ‘It is Problem’. Few smiles later and a purchase of Teheren map for aq. of $3 (Stanfords in London sell them for £35) and we are let off with one full can.

We are setting of to Tabriz, but due to weird 2.5 time difference is getting late and we are starting to look for a place to camp.

Again, we are help by young Iranians who at the first sign of us getting lost offer to take us in direction of village Shot and a small river were we pitch the tent up and preparing for the first night in Iran.

30.3.

Slept well, there were few trucks stopping by and curiously looking at our roof tent for few minutes before setting off.

We’re pack up and head for Tabriz.  On the way there we’re trying to find a piste to a lake Orumiyeh , but the track ends below a 3000m mountain in a tiny dusty mud brick village so we are forced to return on the main road.  Lack of detailed maps seem to trouble us already.

The main road to Tabriz where we plan visiting the famous Bazaar is well marked in both Farsi and English and we meet quite a few pumps with diesel.  One of them lets us fill over 40 litres including one jerrycan.  For some reason our Carnet is stamped on the first page.  

Weather is hoting up and smog is getting unbearable.  We are reaching Tabriz where we are again reminded of crazy traffic and lack of driving rules.

More info from Esfahan.  Ins Allah…

PS: MY MOBILE IS WORKING AGAIN!!!

 

 Agia Sofia, Istanbul

 Radek And Mirek after 3 day transit to Ararat

One of many friendly Iranians, always keen to help at the first sign of a problem.

 

 

 

29/3/08.

Prave pisu z mesta Sivak v Centralnim Turecku/  Mame za sebou 2500km prejezdu Balkanem a 2/3 Turecka/  Vecer chceme zaparkovat pobliz Araratu ve Vychodnim Turecku a dopoledne snad prekrocime Iranskou hranici.  Inshalah!
Vsechno je zatim v poradku, pouze nas brzdi ty agresivni pneumatiky; Turci jsou extreme prijemni, pomahaji v zapeklitych situacich a vsichni se na nas usmivaji.
Pristi zastavka Erzurum a net snad az v Iranskem MAku, pojedeli.  Pokud se na 3 tydny odmlcime zname na to ze internetove spojeno neni pro verejnost k sehnani…
Tak nam drzte palce a budeme se snazit informovat co nejdrive.

First contact with internet in city of Sivak in central Turkey.
We have managed easily first 2500km of transfer to Iran and have another 600 to get to the border.  Should be entering Iran tommorrow noon if all goes well.
Still not certain what is the internet situation like so if no post are being uploaded it is likely due to internet unavailibility/
Wish us luck and hopefully new posts will follow. 

CZECH:

27.3. - Za hodinu vyrazime.  Auta mame pripraveny, veci sbaleny v bednach, namontovali jsme navijak od Britpartu, ktery snad nebudeme potrebovat, ale ktery by nas eventualne vytahl z komplikovanych situaci, obuli jsme agresivnejsi pneumatiky od MAtadoru a vycistili stresni stan.  Mame snad vse potrebne k preziti 4 tydnu a 10 000 kilomentru a plni ocekavani, nadsesni kombinovaneho s mirnou nervozitou muzeme vyjet.
Budu se snazit informovat co nejcasteji o vyvoji nasi cesty, ale momentalne si nejsem jisty jak casto se v Iranu dostaneme na internet.
Takze nam drzte palce a brzy nashledanou.

ENGLISH:

27.3.  One hour away from departure time.  Land Rover is ready, boxes neatly packed up, we put on the more agressive MAtador tyres, Britpart winch, whcih we hopefully won’t use, but which will pull us out of tricky situations and we cleaned the roof tent up.  Hopefuly we have everything ready for the 4 week 10 000km long journey and full of expectations, excitment and hint of nervozity we are ready to go.
I will try to update on our progress along the way, but I’m not sure what is the ineternet situation like in Iran.
Wish us luck and good bye.